Červená, modrá...

18. března 2018 v 14:10 |  SM - Danger Ahead
Červená, modrá, červená, modrá, červená, modrá, červená, modrá… Přelézt plotek cizí zahrady. Pletivo prokluzuje mezi prsty, studená voda stéká po studeném kovu. Červená, modrá. Seskočit na trávník, okolo skleníku, kličkovat mezi záhonky. Červená, modrá, červená modrá. Branka. Ledová klika se setká se zkřehlými prsty, skřípot. Zvuk otevírajícího se okna, někdo křičí: "Hej!" Ale siréna mu skočí do řeči. Vyběhnout do ulice. Podrážky pleskají o asfalt, kaluže, bláto stříkaící na čisté podkolenky. Silnice je nebezpečná, silnice je přístupná pro- Červená, modrá, červená, modrá, červená, modrá. Barvy se rozpíjejí na fasádách vzdálených domů, blíž a blíž. Utíkat! Co nejrychleji, ze všech sil. Rozhlížet se po útočišti. Křižovatka a za ní rozlehlý komplex budov, nemocnice. Poznání, rychlé výhodnocení situace… Řešení? Červená, modrá, červená modrá. Už příliš blízko. Zrychlený tep, hluboký nádech, start! Přes frekventovanou silnici. Auta zleva, jedno za druhým. Sirény přehlušují trhané zvuky okolojedoucích vozidel. Déšť stékající do očí, rozostřený pohled… Svodidla a pak auta zprava. Červená, modrá, červená, modrá se vzdaluje. Tady doleva, tady doprava a pak ještě jednou. Zastavit se, poslouchat. Sirény, už zase. Utíkat. Něčí křik, blíží se to! Další uličkou doleva, tady to je. Schody, veranda, ZVONEK! Dveře - zavřené. Klepat, bušit, křičet, ZVONEK! Červená, modrá. Na konci ulice, na domech, na silnici. Čím dál tím blíž. Dveře - zavřené. Červená, modrá, červená, modrá, červená modrá! Auto. Viděli ji. Panika. ZVONEK! Dveře - zavřené. ZVONEK! ZVONEK! Dveře - zavřené. Dveře - zavřené. Dveře - otevřené!
Dovnitř!

Helen Howardovou ze spánku vytrhl nečekaný zvuk. Otevřela oči a chvíli jen sledovala fádní šeď stropu. Přemítala, jestli se jí to jen nezdálo. Dům byl klidný a zvuky z ulice nevnímala. Ty nebyly její starost. Všechno na čem jí opravdu záleželo se nacházelo mezi čtyřmi stěnami tohoto domu. Pěkně v bezpečí. Přesto ji však ten křik a tlumené rány naplňovaly podivnou úzkostí a rozrušením. A pak se ten zvuk ozval znovu. Zvonek. Dlouhé naléhavé zvonění. Helen se posadila na posteli. Kdo by to mohl být? V tuhle hodinu? Pomalu si obula sešlapané papuče a zabalila se do županu. Jakmile otevřela dveře do chodby, uvědomila si, že rány a křik jsou daleko hlasitější, než tušila. A přicházely od vchodových dveří.
"Co se děje mami?" na prahu vedlejšího pokoje stál její syn. Pyžamo zoufale viselo na jeho vychrtlých ramenou a jeho ospalé oči se ztrácely mezi prameny tmavých vlasů. "Kdo to zvoní?"
"Zůstaň tady!"
Zvonek se rozezněl potřetí. Dveře se otřásaly pod ranami neznámého výtržníka. Helen seběhla ze schodů a popadla kliku. Ale neotevřela. Zaslechla něco nového. Něco ještě více znepokojujícího.
"Mami, to je policie?"
Helen se zhluboka nadechla a otevřela. Malá silueta se prohnala dveřmi, prudce za sebou zabouchla a zády se o ně opřela. Jako by je snad chtěla svým drobným tělem zabarikádovat.
"Mio?" Helen Howardová zírala na dívku s otevřenou pusou. Nebylo to poprvé, co se Mia u nich objevila pozdě v noci, ale Helen bylo jasné, že tentokrát to bylo jiné. Možná za to mohl výraz v dívčině tváři, možná její promočené oblečení… A možná to byla jen paranoia vyvolaná zvukem policejní houkačky. Ale Helen byla vyděšená jako nikdy dříve. Její syn stál uprostřed schodiště a vyjeveně pozoroval dívku u dvěří.
"Mio, co tady děláš, co se stalo?"
A dívka, mezi promáčenými prameny vlasů, v oněch zablácených podkolenkách a rozpadajících se teniskách, s vytřeštěnýma očima a třesoucím se hlasem, vydechla:
"Já zabila svého otce!"

Helen zavrávorala. V uších jí náhle pískalo a obraz jako by se jí zpomalil před očima. Ona zabila svého otce. Je nebezpečná! Je to vražedkyně! Vybavila si všechny ty večery, kdy tuhle samou dívku vítala s otevřenou náručí. Kolikrát ji dokonce nechala spát v jedné místnosti s jejím vlastním synem. Vražedkyni! Co všechno se mohlo stát? Co mohla provést? Vždyť mohla Spikovi ublížit! Mohla ho zabít! Helen pohlédla na postavu u dveří, na její rozklepaná kolena, jektající zuby a uslzený pohled, a něco v jejím srdci nenávratně ztvrdlo. V tom se opět ozval Spikův rozespalý hlas:
"Co to plácáš, přece bys nezabila svého otce!" Mia neodpovídala. Do nastalého ticha se pomalu a jistě vzdaloval hluk policejních houkaček a jakmile úplně utichl, Helen dospěla k rozhodnutí.
"Ven!" Spike na matku upřel nevěřícný pohled.
"Cože?"
"VEN!" Helen popadla Miu za rameno a rozrazila dveře. Ta, jako by se proměnila v hadrovou panenku, se naprosto odevzdaně nechala vystrčit zpět do deště. Dveře za ní zaklaply. Helen Howardová stanula tváří v tvář svému synovi. Upíral na ni pohled, který se jí bolestně vryl do paměti, směs zděšení, opovržení a nenávisti.
"Cos to udělala, mami?" Ten třináctiletý chlapec před ní stál v celé své nížce, s vybledlým obrázkem superhrdiny na tričku, a tvářil se, jako by to byla ona, kdo právě někoho zavraždila.
"Spiku, je to vražedkyně!"
"NE, JE TO MOJE NEJLEPŠÍ KAMARÁDKA!"
"Je nebezpečná a já ti zakazuji se s ní stýkat!" Helen pukalo srdce s každou slzou, která Spikovi stekla po tváři.
"To nemyslíš vážně, mami…" šeptal. "Ty ses zbláznila!"
"Ta holka už NIKDY nepřekročí práh tohoto domu! Rozumíš???"
"Nerozumím a NESOUHLASÍM!"
Spike Howard popadl svou mikinu a vyběhl do tmy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama