Ze skořápky ven

6. února 2018 v 22:06 |  My mess...
5/2/2018
Celý den v dusém pokoji se zataženými závěsy vás v jednu chvíli vyprovokuje k byť sebemenší spontánní akci. A neboť se čas nedá trávit jen zoufáním a brbláním si pod nos, zlomek vteřiny před setměním jsem se rozhodla konečně vstát z postele, vyčistit si zuby a najít něco, do čeho bych se mohla obléci. Když jsem spatřila onen textilní Mount Everest před umyvadlem, docela vážně jsem zauvažovala o tom, že se zase schovám pod peřinu a už nikdy nevylezu. Ale překonala jsem se a po chvíli prohrabování jsem objevila pár kusů oblečení, co by se snad i daly nosit. Můj úbor se skládal z poměrně nevábné kombinace ošoupaných kalhot pod moly rozežranými šaty, ponožek s motivy vánočních stromečků a dvou vzorovaných mikin. Nazula jsem si první pár bot, který jsem našla, přetáhla kapuce přes svoji mastnou hlavu, popadla tašku a vyrazila ze dveří. Na monumentálním mramorovém schodišti se každý můj krok rozléhal jako pochod početného pluku a jakmile jsem se ocitla na dvoře, uchvátilo mě agresivní ticho. Ne, už další ticho dneska nezvládnu! Ze spárů špinavé tašky jsem vyrvala sluchátka.
Zvláštní, jak se váš krok brzy přizpůsobí melodii. Když jsem vycházela zadní branou, ještě jsem se courala jako by to měly být mé vůbec poslední kroky; když jsem zapálila první cigaretu, už jsem hlavou kývala do živého rytmu písně; a když už jsem procházela asi stou neznámou uličkou, hlavu jsem měla hrdě vztyčenou a krok pevný a radostný. Sesunula jsem se na práh nenámého vchodu. Zacuchané prameny vlasů se mi otíraly o tvář, zatímco se jimi prodíraly tenké stužky kouře. Bylo bezvětří a na začátek února nezvykle teplo. Necelý metr od mých kolenou svištělo jedno auto za druhým, často jim z pootevřených okének burácely monotónní variace takzvané "moderní" hudby, nebo se z vozu ozýval rozohněný hovor.
Ale já nic z toho neslyšela. Hlavou se mi honily chytlavé melodie legendárních zpěváků, hudba natolik nemoderní, že ji považuji za kvalitní. A přestože se kolem míhali osamělí chodci, cyklisté či pejskaři, nevnímala jsem je a zpívala jsem si. Zpívala jsem tak nahlas, že se zvuk mého hlasu odrážel od béžových omítek okolních domů a zněl po celém městě, ne-li dál. A ať už se na mě kolemjdoucí dívali s překvapením, nadšením, či nechutí a výčitkami v očích, oplácela jsem jim širokým úsměvem. Okolo projel popelářský vůz. Muž v reflexní vestě seskočil ze stupínku a předvedl čilý taneček. Jeho partnerka, světová tanečnice Mme Poubelle pokynula neviditelnému publiku a předvedla majestátní výmyk na zvedacích madlech vozu.

A já pozoruji kudrlinky kouře stoupat ke hvězdám a najednou se cítím naprosto jednoduše šťastná. Je to tmou? Je to jen jeden z vedlejších účinků tabáku? Je to hudbou? Je to tím, že vypadám jako tulák? Je to tím, že se chovám jako nevychovaný hulvát? Je to zájmem okolojdoucích? Je to tím, že mi mrznou kotníky a konečky prstů? Netuším… Netuším a možná právě proto jsem tak šťastná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama