Zas a znovu o útěku

4. února 2018 v 18:29 |  My mess...
3/2/2018
Kolikrát jsem již psala o útěku. Představa takové ruptury s mou každodenní realitou mě odedávna fascinovala jako málo co. Avšak nikdy jsem nebyla natolik kurážná, abych doopravdy utekla. Vzpomínám si ale na časté pseudoútěky. Jednou za čas zkrátka potřebuji zapomenout, byť jen pár hodin, na všechno co se v tu chvíli v mém životě děje. Myslím, že můj první pseudoútěk se datuje zpět do dob, kdy jsem frekventovala základní školu.
Chystali jsme se na zájezd do Francie. V den odjezdu jsem se z neznámého důvodu rozhodla si o několik hodin přivstat, sebrat všechna svá zavazadla, sáček plný housek a balíček plátkového sýra, nasednout na tramvaj a "utéct" do školy. Nechala jsem na svém psacím stole stručný dopis adresovaný mým rodičům, s prosbou, aby se nestrachovali, že jsem si jen "chtěla zkusit, jaké to je utéct z domova" a že jsem v pořádku. Vzpomínám si, jak jsem se lekla, když za mnou hlasitě zapadly vchodové dveře, jak byla tramvaj prázdná a jak jsem se cítila dobrodružně, když jsem si před zavřenými dveřmi školy vyčistila zuby za pomoci prstu, pasty a lahve s vodou. Zklamání přišlo v podobně telefonátu od ospalého, zmateného a tak nějak i rozzlobeného otce, který se mě opakovaně a velmi důrazně tázal, kam se poděly naše housky. Můj dopis na stole našel až během tohoto hovoru a shrnul jej slovy "naprostá blbost", načež ještě v pyžamu nasedl do auta a přijel pro mě.
Dalším mým pomyslným útočištěm před realitou byl rozsáhlý les okolo našeho rodinného "letohrádku". Každý den, jsem tam vstala, spěšně udělala co bylo třeba, popadla luk a toulec a vydala se do lesa. Tam jsem byla schopná trávit hodiny a hodiny. Každý den, jsem došla o něco dál, objevila něco nového, jedla lesní plody, lezla na posedy, střílela na ten či onen strom. V tu chvíli to pro mě nebyl pouhý les, byl to můj vlastní fantazijí svět. V jednu chvíli jsem pomáhala šestileté následnici trůnu magické země Ennolia uprchnout před nájezdy černokněžníků, jež ono království pustošili dlouhá staletí. Na cestě jsme poznali zvláštního lesního mužíka, z něhož měli obyvatelé okolních vesnic posvátnou hrůzu, a který ve skutečnosti byl velmi kladná postava, chránil nás a pomohl nám přežít v divočině. Jindy jsem zase byla mladá zbojnice připravená přepadnout kruté královy muže v jejich ďábelských strojích, které narušovaly klid a rovnováhu lesa (ve skutečnosti se jednalo o kolonu kombajnů mířící na pole). Tyto toulky byly mojí zdaleka nejoblíbenější prázdninovou činností. A pak se občas stávalo, že valící se proud mojí fantazie hbitě přeťal vyzváněcí tón a hlas toho či onoho rodinného příslušníka, mínícího, že už jsem venku dost dlouho a že bych se měla co nejdříve vrátit. Z předchozího vodopádu nápadů se rázem stala úzká bystřina a můj zápal pro hru se vytratil po zbytek odpoledne.
Od té doby, co nebydlím se svými rodiči, toulky se staly daleko jednoduššími. Zbožňuji své nové prostředí čím dál více, ale má touha po bezstarostné volnosti mě nikdy neopustila. Zvláště pak v období jako je tohle. Moje vlastní pasivita a otrávenost mě už doháněla k šílenství a tak jsem se rozhodla pro útěk. Měl však být daleko velkolepější než všechno to, co jsem zažila doteď. Hodlala jsem se osvobodit na celý víkend. Byla jsem tak motivovaná, jako již týdny ne. Naplánovala jsem si trasu z jednoho neznámého městěčka do jiného, vytiskla mapy, jízdní řády, stvořila cestovní lékárničku, sbalila jídlo a pití do zásoby, spacák, karimatka, izolační igelit, zápisník, knížky… Schovala jsem si několik bankovek na různá místa, abych v případě, že bych byla okradena, měla nějaké peníze do zásoby. Převlékla jsem se do chlapeckého oblečení (protože považuji osamělé cestování za daleko bezpečnější pro chlapce než pro dívky), jeden nůž připevnila na opasek a druhý ke kotníku. Byla jsem připravená!
Autobus jel na minutu přesně. Usnula jsem prapodivně zkroucená na dvojsedadle. Když jsme dorazili, uvědomila jsem si, že ono městečko je ve skutečnosti poměrně výstižná definice slova "díra". Kromě nádherného gotického mostu, táhnoucího se od katedrály přes řeku asi kilometr do polí, v něm prakticky nic zajímavého nebylo. Po krátké procházce zapadlými uličkami jsem objevila menší parčík, kde jsem se rozhodla pro krátkou pauzu. Autobus zpátky jel už za půl druhé hodiny, ale to mě nezajímalo. Mě přece čekala nádherná noční cesta do vedlejšího města. Představovala jsem si to tak živě: půjdu po kolejích, vítr ve vlasech, hvězdy nade mnou, okolo remízků a podél kopců. Daleko od lidí, daleko od povinností, otravných upomínek…
A vtom se opět ozval ten malý démon v mojí kapse. Já hloupá jsem opět udělala tu chybu, že jsem svůj mobilní telefon vzala s sebou. A už se to na mě hrnulo zase: rodinné problémy, hrůzy, katastrofy, obligace a výčitky. Zrovna když jsem se po dlouhé době začala cítit aspoň trochu osvobozená, moje nálada klesla zpět na bod mrazu. Mezitím mi bylo několikrát zdůrazněno, že večer mě bude čekat neskutečně důležitý rozhovor přes Skype a že si nemůžu dovolit nijak se opozdit.
A tak skončilo mé velké dobrodružství. V jediném otevřeném baru ve městě se na mě seschlá žena za pultem podezřívavě dívala, jako by v životě neslyšela slovní spojení "horká čokoláda", zatímco z hlubin lokálu skupina postarších mužů snědé pleti rozjařeně povzbuzovala žokeje na televizní obrazovce. V hrnku přede mnou líně vířila tekutina neurčité barvy, sem tam se na hladinu vyhouply hrudky nerozpuštěné černé čokolády. Gumový pás mě nepříjemně řezal do hrudníku a tak jsem jej s notnými obtížemi sundala. Když jsem jej vytahovala výstřihem, všimla jsem si pohoršených pohledů dvou žen u baru a pobaveného výrazu mladšího vozíčkáře u vedlejšího stolu. Když jsem se odebrala na autobusovou zastávku, pustil se do mne silný vítr. Skryla jsem se za jakousi zmenšeninou domku u zastávky. Nedopalek cigarety se mi klepal mezi prsty a popel se trhavě snášel na moje kalhoty. Jakýsi bezzubý stařec o pár metrů dále pokřikoval cosi o "zapálení ohňů". Popošel o pár kroků k zastávce a změřil si mě zvědavým pohledem.
"Není ti tu zima?"
"Je." Stařec vycenil své bezbarvé dásně.
"Tak pojď se mnou, posedíme, dáme si pivo..."
"No určitě."
"Trošku se pomilujeme, co?"
"Nemyslím si." Vydal ze sebe skřípavé uchechtnutí.
"Tak ne, tak pěkný odpoledne přeju!"
"Vám taky."
V autobuse zpátky jsem usnula v ještě nepohodlnější poloze než předtím.
Večer jsem se otupěle sesunula za počítač. Minuty plynou, hodiny. Malý démon na stole se rozsvítí - jedna příchozí zpráva.

Veledůležitý hovor přes Skype se nekoná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama