Studená podlaha

26. února 2018 v 1:19 |  My mess...
Chlad naleštěného kamene jsem cítila přes ponožky i papuče, bodal mě až do morku kostí. Ale neotočila jsem se, abych se dooblékla. Vítala jsem ten chlad. Pomáhal mi se soustředit. S čerstvě ubalenou cigaretou za uchem jsem se plížila spícím domem. S každým krokem jsem se bála, že budu odhalena, ale když se po hlasitém klapnutí otevíraných dveří nic nestalo, strach se začal pomalu vytrácet. Zůstalo jen podivné odhodlání hraničící s šílenstvím. Potřebovala jsem ven. Pryč. Nebyla jsem doma, takže se to nedá nazvat útěkem z domova. Bylo to horší, protože jsem byla na návštěvě.
Seběhla jsem po schodišti lehčeji než jsem předpokládala. V přízemí jsem se zastavila, abych se rozhodla co dál. Úniky tu byly dva: hlavní vchod a dveře do zahrady. Prošla jsem kuchyní a spižírnou, ale dveře do zahrady byly zamknuty a klíče nebyly nikde v dohlednu. Na hledání nebyl čas. Nebo možná byl, ale v tu chvíli jsem velmi spěchala. Jako bych se dusila mezi čtyřmi stěnami toho studeného domu.
Hlavní vchod byl zabezpečen žaluziemi zvenčí, tak jako u většiny těchto jižních obydlí. Zámek vydal ohyzdně hlasitý zvuk a já věděla, že tudy cesta nevede. Kudy tedy? Začínala jsem panikařit. Ven! Hned! Pohled mi padl na okno. Vylezla jsem na blízký stůl, opatrně posunout lampu a ozdobou mísu, aby se jim nic nestalo… Tak. Nejdříve záclony, pomalu a tiše. Pak otevřít, opatrně točit kličkou, aby neskřípala. Několikrát jsem se zaposlouchala do prázdného ticha. Co kdyby náhodou? Okno bylo otevřené a mrazivý vzduch se mi opřel do tváře. Ano!
Předzahrádka. Několik rostlin, ozdobná branka, smotaná hadice a opřené kolo. Mám přelézt branku a vydat se dál? Co by se stalo, kdybych odešla uprostřed noci, jen v tričku a pantoflích, někam do temnoty neznámého města? Co by se stalo, kdyby se dům probudil beze mě? Auto se prošinulo okolo plotu a nateklé oči řidiče mě přikovaly ke dláždění. Schoulila jsem se pod oknem a škrtla zápalkou.
Kouř. Tak nádherná podívaná. Choreografie nekonečných možností pohybu, piruet a plié. Plazí se okolo mých zápěstí jako pomyslné okovy špatného zvyku, hladí mě po tváři jako hřbet ruky konejšící mé neklidné myšlenky. A pak otevřu oči a všechno jsou to jen stužky kouře. Uspával mě, zatímco chlad mě probouzel. Vstala jsem a procházela se tam a zase zpátky v onom úzkém prostoru. Oválná trasa mých promrzlých chodidel mi dodávala určitou jistotu. Neexistující cestu, jíž se můžu držet. Nechtělo se mi zastavit. Chtěla jsem tam chodit tam a zase zpátky až do rána, nebo ještě déle.
V obývacím pokoji se ozvalo zaskřípání. Přitiskla jsem se k omítce vedle okna. Nohy se mi zamotaly do vlhké hadice, jako bych šlápla do hadího doupěte. Někdo uvnitř navštívil toaletu a odebral se zpět do ložnice. Vydechla jsem poslední stužky kouře. Naposledy jsem si představila, jak přelézám branku a mizím v úzkých uličkách, a pak jsem se vytáhla na parapet. Vyšla po kamenném schodišti a ulehla do cizí postele.

A dům se pomalu probouzel ve stejném počtu, v jakém usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hrobárka Hrobárka | Web | 26. února 2018 v 1:49 | Reagovat

Cigaretka v tme a s príchuťou rizika... Mňam

2 AIM! AIM! | Web | 26. února 2018 v 7:29 | Reagovat

[1]: Vskutku :)

3 Lola-J Lola-J | Web | 7. března 2018 v 13:10 | Reagovat

Fakt pěkně píšeš... Z toho chvílemi mrazilo - doslova - i mě. :D Sakra, mám úplně chuť prostě zase jen psát. Problém je, že to končí v některé z mých složek a nevím, co s tím pak. :DD

4 AIM! AIM! | Web | 7. března 2018 v 17:58 | Reagovat

[3]: Tak to ze složek vytáhni a šup s tím na blog! ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama