Návrat hosta do snu

25. února 2018 v 22:03 |  SM - Danger Ahead
Stála jsem na odbytě posekaném trávníku předzahrádky toho, mně tak dobře známého, domku a nebyla jsem schopná se pohnout. Upřeně jsem sledovala zatažené rolety okna v prvním poschodí. V pokoji bylo zhasnuto, nezaregistrovala jsem ani ten nejdrobnější pohyb. Pohlédla jsem na zápěstí - bylo půl třetí ráno a dům tvrdě spal. Připadalo mi to jako včera. Jako bych tu ulici byla vídala denně od té doby, co jsem se… řekněme vypařila. To já tak někdy dělám. Ale po cestě sem vypadalo všechno pořád stejně, každý detail ulice. I ten dům stál přesně tak, jak jsem jej naposledy opustila. A ta podobnost mě děsila. Něco nového totiž přijít muselo a pokud to nebylo nikde venku, musela se ta změna schovávat mezi těmito čtyřmi stěnami přede mnou. Při představě, že místo onoho pokoje najdu okázalou pracovnu, nebo cokoliv podobně ohyzdného, se mi svíralo hrdlo. Nohy mi pomalu přimrzaly k trávníku, musela jsem se rozhodnout. Mám se chopit okapu a vniknout dovnitř, mezi netušící spáče? Nebo se mám otočit a už se nikdy nevracet, zapomenout na tento dům i na jeho obyvatele? Mám? Nemám?
A i kdyby se tam vevnitř nic nezměnilo, co když jsem se příliš změnila já? Přijme mě ten nezměněný svět, jako by se nic nestalo? Roh ulice olízla přední světla neznámého vozu a donutila mě k akci. Skrčila jsem se u živého plotu pod oknem. A pak jsem se rozhodla. Zavěsila jsem se na okap a vyšplhala se k oknu. Bylo pootevřené. Ach bože, doopravdy bylo pootevřené! Téměř mě to dojalo. Pár zažitých manévrů a stanula jsem na koberci. Ve tmě jsem matně rozeznala siluety nábytku. Všechno bylo jako zamrzlé v čase, jako by to bylo jen pár dní… Ale možná přeháním, možná to tak dlouho nebylo. Teď mi to však přijde jako věky. Automaticky jsem se zula a svlékla se do spodního prádla. Bez jediného zaváhání.
Ano, byl tam. Ležel šikmo na posteli, z jedné nohy mu ještě visela teniska a na uších mu křivě seděla sluchátka. Pousmála jsem se. Ale nebyla jsem schopná si vedle něj lehnou, jako by se nechumelilo. Najednou jsem si připadala jako narušitel klidu. Schoulila jsem se do klubíčka na zemi a opřela se o rám postele. Hlavou se mi promítaly výjevy posledních dní a týdnů a… A co to všechno zničilo. Jedna jediná myšlenka, kterou jsem zkrátka nedokázala opustit. Pitomá Mio. Všechno co je jen trochu pozitivní na tvém životě si zničíš…
"Jsi to ty." Nebyla to otázka, ani podivení se. Bylo to naprosto sveřepé oznámení. Jako by věděl. "Co děláš do háje na té zemi, pojď sem."
A najednou bylo všechno jako dřív. Poslední dva měsíce jsme vymazali z kalendáře a leželi jsme tu… jako obvykle. Nastalo dlouhé ticho. A když už jsem si myslela, že určitě usnul, prohodil polohlasem:
"Dva měsíce a osmnáct dní..."
"Já vím." Další nekonečné ticho.
"Proč?"
"Někoho jsem potkala."
"Povídej."
"Usínám, povím ti to ráno." Spike se posadil a zadíval se na mě.
"No jistě, aby ses mohla před rozbřeskem zdejchnout na další dva měsíce." Tak přece jen, přece jen má trochu vyčítavý tón. Uvědomila jsem si, že jsem se spletla. Pokaždé, když jsem tady přespávala, jsem vstávala dřív, abych stihla zmizet beze stopy, než se probudí Helen. Spike se ve svém pokoji nikdy neprobudil vedle mě. To byl někdo jiný…
Spike se posadil a pohlédl na mě s ironickým úsměškem.
"Tys zapomněla, že? Zapomnělas jak to bývalo předtím." V jeho pohledu bylo znatelné jakési hořké překvapení, jeho tón však byl poťouchlý, jako by si ze mě jen utahoval. "Hádám, žes zapomněla i na spoustu dalších věcí…"
"Kdybych zapomněla, tak tu teď nejsem." Spike pokýval hlavou a lehl si zpátky vedle mě. Ticho. Ticho proříznuté jen pravidelným tikáním mých náramkových hodinek. Spike si přitáhl mé zápěstí k očím a pozorně si ten malý strojek prohlížel.
"Nový hodinky," prohlásil. "Že by Mia začala sledovat čas?" Neodpovídala jsem. "Takže jsou od něj." Dohánělo mě k šílenství, jak přesně mi rozuměl, přestože jsem mu ještě nic neřekla. Na rty se mu draly další otázky, ale já věděla, že bych je nesnesla. Ucpala jsem mu ústa polibkem. Ani nevím, jak jsme tak brzo usnuli.

Probudil mě sluneční svit lechtající má víčka. Spike seděl na stole a prohlížel si mě jako nějakou kuriozitu. Už byl oblečený a na zemi ležel nachystaný batoh.
"Brý ráno."
"Dobrý." Zamžourala jsem na hodinky, ale čísla se mi slévala v jeden rozmazaný flek. "Kolik času mám, než budu muset vypadnout?"
"Deset."
"Deset čeho?"
"Devět."
"SPIKU!" Hodila jsem po něm tričko. Vyhrabat se z postele se mi zdálo jako nadlidský úkol. Měla bych si zase zvyknout a to co nejdřív.
"Můžu tě někam hodit cestou do školy?"
"Hm, škola… Co se tam teď děje zajímavého?" Dokonce i oblékání mi šlo pomaleji než předtím. Hrůza.
"Billy se zcvokl."
"Do prdele, fakt?"
"Přehnal to s trávou a alkáčem. Prej se dostal do jiný dimenze, kde jsme všichni osminohý bytosti bez očí..."
"Kurva… Od koho kupuješ trávu teď?"
"Novej kluk. Ale není to ono, Billyho nic nenahradí."
Konečně jsem byla připravená a i docela probuzená.
"Tak jedeme!"
"Kam, do školy?"
"No jasně, proč ne?" Spike nadzvedl obočí a pokrčil rameny. Myslím, že byl zvědavý. Myslím, že doufal v nějaké dobrodružství, něco na co bychom mohli dlouho vzpomínat. Popadl svůj batoh a z otevřených dveří na mě mrkl.

"Jak je libo."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama