Únor 2018

Studená podlaha

26. února 2018 v 1:19 My mess...
Chlad naleštěného kamene jsem cítila přes ponožky i papuče, bodal mě až do morku kostí. Ale neotočila jsem se, abych se dooblékla. Vítala jsem ten chlad. Pomáhal mi se soustředit. S čerstvě ubalenou cigaretou za uchem jsem se plížila spícím domem. S každým krokem jsem se bála, že budu odhalena, ale když se po hlasitém klapnutí otevíraných dveří nic nestalo, strach se začal pomalu vytrácet. Zůstalo jen podivné odhodlání hraničící s šílenstvím. Potřebovala jsem ven. Pryč. Nebyla jsem doma, takže se to nedá nazvat útěkem z domova. Bylo to horší, protože jsem byla na návštěvě.
Seběhla jsem po schodišti lehčeji než jsem předpokládala. V přízemí jsem se zastavila, abych se rozhodla co dál. Úniky tu byly dva: hlavní vchod a dveře do zahrady. Prošla jsem kuchyní a spižírnou, ale dveře do zahrady byly zamknuty a klíče nebyly nikde v dohlednu. Na hledání nebyl čas. Nebo možná byl, ale v tu chvíli jsem velmi spěchala. Jako bych se dusila mezi čtyřmi stěnami toho studeného domu.
Hlavní vchod byl zabezpečen žaluziemi zvenčí, tak jako u většiny těchto jižních obydlí. Zámek vydal ohyzdně hlasitý zvuk a já věděla, že tudy cesta nevede. Kudy tedy? Začínala jsem panikařit. Ven! Hned! Pohled mi padl na okno. Vylezla jsem na blízký stůl, opatrně posunout lampu a ozdobou mísu, aby se jim nic nestalo… Tak. Nejdříve záclony, pomalu a tiše. Pak otevřít, opatrně točit kličkou, aby neskřípala. Několikrát jsem se zaposlouchala do prázdného ticha. Co kdyby náhodou? Okno bylo otevřené a mrazivý vzduch se mi opřel do tváře. Ano!
Předzahrádka. Několik rostlin, ozdobná branka, smotaná hadice a opřené kolo. Mám přelézt branku a vydat se dál? Co by se stalo, kdybych odešla uprostřed noci, jen v tričku a pantoflích, někam do temnoty neznámého města? Co by se stalo, kdyby se dům probudil beze mě? Auto se prošinulo okolo plotu a nateklé oči řidiče mě přikovaly ke dláždění. Schoulila jsem se pod oknem a škrtla zápalkou.
Kouř. Tak nádherná podívaná. Choreografie nekonečných možností pohybu, piruet a plié. Plazí se okolo mých zápěstí jako pomyslné okovy špatného zvyku, hladí mě po tváři jako hřbet ruky konejšící mé neklidné myšlenky. A pak otevřu oči a všechno jsou to jen stužky kouře. Uspával mě, zatímco chlad mě probouzel. Vstala jsem a procházela se tam a zase zpátky v onom úzkém prostoru. Oválná trasa mých promrzlých chodidel mi dodávala určitou jistotu. Neexistující cestu, jíž se můžu držet. Nechtělo se mi zastavit. Chtěla jsem tam chodit tam a zase zpátky až do rána, nebo ještě déle.
V obývacím pokoji se ozvalo zaskřípání. Přitiskla jsem se k omítce vedle okna. Nohy se mi zamotaly do vlhké hadice, jako bych šlápla do hadího doupěte. Někdo uvnitř navštívil toaletu a odebral se zpět do ložnice. Vydechla jsem poslední stužky kouře. Naposledy jsem si představila, jak přelézám branku a mizím v úzkých uličkách, a pak jsem se vytáhla na parapet. Vyšla po kamenném schodišti a ulehla do cizí postele.

A dům se pomalu probouzel ve stejném počtu, v jakém usnul.

Návrat hosta do snu

25. února 2018 v 22:03 SM - Danger Ahead
Stála jsem na odbytě posekaném trávníku předzahrádky toho, mně tak dobře známého, domku a nebyla jsem schopná se pohnout. Upřeně jsem sledovala zatažené rolety okna v prvním poschodí. V pokoji bylo zhasnuto, nezaregistrovala jsem ani ten nejdrobnější pohyb. Pohlédla jsem na zápěstí - bylo půl třetí ráno a dům tvrdě spal. Připadalo mi to jako včera. Jako bych tu ulici byla vídala denně od té doby, co jsem se… řekněme vypařila. To já tak někdy dělám. Ale po cestě sem vypadalo všechno pořád stejně, každý detail ulice. I ten dům stál přesně tak, jak jsem jej naposledy opustila. A ta podobnost mě děsila. Něco nového totiž přijít muselo a pokud to nebylo nikde venku, musela se ta změna schovávat mezi těmito čtyřmi stěnami přede mnou. Při představě, že místo onoho pokoje najdu okázalou pracovnu, nebo cokoliv podobně ohyzdného, se mi svíralo hrdlo. Nohy mi pomalu přimrzaly k trávníku, musela jsem se rozhodnout. Mám se chopit okapu a vniknout dovnitř, mezi netušící spáče? Nebo se mám otočit a už se nikdy nevracet, zapomenout na tento dům i na jeho obyvatele? Mám? Nemám?
A i kdyby se tam vevnitř nic nezměnilo, co když jsem se příliš změnila já? Přijme mě ten nezměněný svět, jako by se nic nestalo? Roh ulice olízla přední světla neznámého vozu a donutila mě k akci. Skrčila jsem se u živého plotu pod oknem. A pak jsem se rozhodla. Zavěsila jsem se na okap a vyšplhala se k oknu. Bylo pootevřené. Ach bože, doopravdy bylo pootevřené! Téměř mě to dojalo. Pár zažitých manévrů a stanula jsem na koberci. Ve tmě jsem matně rozeznala siluety nábytku. Všechno bylo jako zamrzlé v čase, jako by to bylo jen pár dní… Ale možná přeháním, možná to tak dlouho nebylo. Teď mi to však přijde jako věky. Automaticky jsem se zula a svlékla se do spodního prádla. Bez jediného zaváhání.
Ano, byl tam. Ležel šikmo na posteli, z jedné nohy mu ještě visela teniska a na uších mu křivě seděla sluchátka. Pousmála jsem se. Ale nebyla jsem schopná si vedle něj lehnou, jako by se nechumelilo. Najednou jsem si připadala jako narušitel klidu. Schoulila jsem se do klubíčka na zemi a opřela se o rám postele. Hlavou se mi promítaly výjevy posledních dní a týdnů a… A co to všechno zničilo. Jedna jediná myšlenka, kterou jsem zkrátka nedokázala opustit. Pitomá Mio. Všechno co je jen trochu pozitivní na tvém životě si zničíš…
"Jsi to ty." Nebyla to otázka, ani podivení se. Bylo to naprosto sveřepé oznámení. Jako by věděl. "Co děláš do háje na té zemi, pojď sem."
A najednou bylo všechno jako dřív. Poslední dva měsíce jsme vymazali z kalendáře a leželi jsme tu… jako obvykle. Nastalo dlouhé ticho. A když už jsem si myslela, že určitě usnul, prohodil polohlasem:
"Dva měsíce a osmnáct dní..."
"Já vím." Další nekonečné ticho.
"Proč?"
"Někoho jsem potkala."
"Povídej."
"Usínám, povím ti to ráno." Spike se posadil a zadíval se na mě.
"No jistě, aby ses mohla před rozbřeskem zdejchnout na další dva měsíce." Tak přece jen, přece jen má trochu vyčítavý tón. Uvědomila jsem si, že jsem se spletla. Pokaždé, když jsem tady přespávala, jsem vstávala dřív, abych stihla zmizet beze stopy, než se probudí Helen. Spike se ve svém pokoji nikdy neprobudil vedle mě. To byl někdo jiný…
Spike se posadil a pohlédl na mě s ironickým úsměškem.
"Tys zapomněla, že? Zapomnělas jak to bývalo předtím." V jeho pohledu bylo znatelné jakési hořké překvapení, jeho tón však byl poťouchlý, jako by si ze mě jen utahoval. "Hádám, žes zapomněla i na spoustu dalších věcí…"
"Kdybych zapomněla, tak tu teď nejsem." Spike pokýval hlavou a lehl si zpátky vedle mě. Ticho. Ticho proříznuté jen pravidelným tikáním mých náramkových hodinek. Spike si přitáhl mé zápěstí k očím a pozorně si ten malý strojek prohlížel.
"Nový hodinky," prohlásil. "Že by Mia začala sledovat čas?" Neodpovídala jsem. "Takže jsou od něj." Dohánělo mě k šílenství, jak přesně mi rozuměl, přestože jsem mu ještě nic neřekla. Na rty se mu draly další otázky, ale já věděla, že bych je nesnesla. Ucpala jsem mu ústa polibkem. Ani nevím, jak jsme tak brzo usnuli.

Probudil mě sluneční svit lechtající má víčka. Spike seděl na stole a prohlížel si mě jako nějakou kuriozitu. Už byl oblečený a na zemi ležel nachystaný batoh.
"Brý ráno."
"Dobrý." Zamžourala jsem na hodinky, ale čísla se mi slévala v jeden rozmazaný flek. "Kolik času mám, než budu muset vypadnout?"
"Deset."
"Deset čeho?"
"Devět."
"SPIKU!" Hodila jsem po něm tričko. Vyhrabat se z postele se mi zdálo jako nadlidský úkol. Měla bych si zase zvyknout a to co nejdřív.
"Můžu tě někam hodit cestou do školy?"
"Hm, škola… Co se tam teď děje zajímavého?" Dokonce i oblékání mi šlo pomaleji než předtím. Hrůza.
"Billy se zcvokl."
"Do prdele, fakt?"
"Přehnal to s trávou a alkáčem. Prej se dostal do jiný dimenze, kde jsme všichni osminohý bytosti bez očí..."
"Kurva… Od koho kupuješ trávu teď?"
"Novej kluk. Ale není to ono, Billyho nic nenahradí."
Konečně jsem byla připravená a i docela probuzená.
"Tak jedeme!"
"Kam, do školy?"
"No jasně, proč ne?" Spike nadzvedl obočí a pokrčil rameny. Myslím, že byl zvědavý. Myslím, že doufal v nějaké dobrodružství, něco na co bychom mohli dlouho vzpomínat. Popadl svůj batoh a z otevřených dveří na mě mrkl.

"Jak je libo."

Ze skořápky ven

6. února 2018 v 22:06 My mess...
5/2/2018
Celý den v dusém pokoji se zataženými závěsy vás v jednu chvíli vyprovokuje k byť sebemenší spontánní akci. A neboť se čas nedá trávit jen zoufáním a brbláním si pod nos, zlomek vteřiny před setměním jsem se rozhodla konečně vstát z postele, vyčistit si zuby a najít něco, do čeho bych se mohla obléci. Když jsem spatřila onen textilní Mount Everest před umyvadlem, docela vážně jsem zauvažovala o tom, že se zase schovám pod peřinu a už nikdy nevylezu. Ale překonala jsem se a po chvíli prohrabování jsem objevila pár kusů oblečení, co by se snad i daly nosit. Můj úbor se skládal z poměrně nevábné kombinace ošoupaných kalhot pod moly rozežranými šaty, ponožek s motivy vánočních stromečků a dvou vzorovaných mikin. Nazula jsem si první pár bot, který jsem našla, přetáhla kapuce přes svoji mastnou hlavu, popadla tašku a vyrazila ze dveří. Na monumentálním mramorovém schodišti se každý můj krok rozléhal jako pochod početného pluku a jakmile jsem se ocitla na dvoře, uchvátilo mě agresivní ticho. Ne, už další ticho dneska nezvládnu! Ze spárů špinavé tašky jsem vyrvala sluchátka.
Zvláštní, jak se váš krok brzy přizpůsobí melodii. Když jsem vycházela zadní branou, ještě jsem se courala jako by to měly být mé vůbec poslední kroky; když jsem zapálila první cigaretu, už jsem hlavou kývala do živého rytmu písně; a když už jsem procházela asi stou neznámou uličkou, hlavu jsem měla hrdě vztyčenou a krok pevný a radostný. Sesunula jsem se na práh nenámého vchodu. Zacuchané prameny vlasů se mi otíraly o tvář, zatímco se jimi prodíraly tenké stužky kouře. Bylo bezvětří a na začátek února nezvykle teplo. Necelý metr od mých kolenou svištělo jedno auto za druhým, často jim z pootevřených okének burácely monotónní variace takzvané "moderní" hudby, nebo se z vozu ozýval rozohněný hovor.
Ale já nic z toho neslyšela. Hlavou se mi honily chytlavé melodie legendárních zpěváků, hudba natolik nemoderní, že ji považuji za kvalitní. A přestože se kolem míhali osamělí chodci, cyklisté či pejskaři, nevnímala jsem je a zpívala jsem si. Zpívala jsem tak nahlas, že se zvuk mého hlasu odrážel od béžových omítek okolních domů a zněl po celém městě, ne-li dál. A ať už se na mě kolemjdoucí dívali s překvapením, nadšením, či nechutí a výčitkami v očích, oplácela jsem jim širokým úsměvem. Okolo projel popelářský vůz. Muž v reflexní vestě seskočil ze stupínku a předvedl čilý taneček. Jeho partnerka, světová tanečnice Mme Poubelle pokynula neviditelnému publiku a předvedla majestátní výmyk na zvedacích madlech vozu.

A já pozoruji kudrlinky kouře stoupat ke hvězdám a najednou se cítím naprosto jednoduše šťastná. Je to tmou? Je to jen jeden z vedlejších účinků tabáku? Je to hudbou? Je to tím, že vypadám jako tulák? Je to tím, že se chovám jako nevychovaný hulvát? Je to zájmem okolojdoucích? Je to tím, že mi mrznou kotníky a konečky prstů? Netuším… Netuším a možná právě proto jsem tak šťastná.

Zas a znovu o útěku

4. února 2018 v 18:29 My mess...
3/2/2018
Kolikrát jsem již psala o útěku. Představa takové ruptury s mou každodenní realitou mě odedávna fascinovala jako málo co. Avšak nikdy jsem nebyla natolik kurážná, abych doopravdy utekla. Vzpomínám si ale na časté pseudoútěky. Jednou za čas zkrátka potřebuji zapomenout, byť jen pár hodin, na všechno co se v tu chvíli v mém životě děje. Myslím, že můj první pseudoútěk se datuje zpět do dob, kdy jsem frekventovala základní školu.
Chystali jsme se na zájezd do Francie. V den odjezdu jsem se z neznámého důvodu rozhodla si o několik hodin přivstat, sebrat všechna svá zavazadla, sáček plný housek a balíček plátkového sýra, nasednout na tramvaj a "utéct" do školy. Nechala jsem na svém psacím stole stručný dopis adresovaný mým rodičům, s prosbou, aby se nestrachovali, že jsem si jen "chtěla zkusit, jaké to je utéct z domova" a že jsem v pořádku. Vzpomínám si, jak jsem se lekla, když za mnou hlasitě zapadly vchodové dveře, jak byla tramvaj prázdná a jak jsem se cítila dobrodružně, když jsem si před zavřenými dveřmi školy vyčistila zuby za pomoci prstu, pasty a lahve s vodou. Zklamání přišlo v podobně telefonátu od ospalého, zmateného a tak nějak i rozzlobeného otce, který se mě opakovaně a velmi důrazně tázal, kam se poděly naše housky. Můj dopis na stole našel až během tohoto hovoru a shrnul jej slovy "naprostá blbost", načež ještě v pyžamu nasedl do auta a přijel pro mě.
Dalším mým pomyslným útočištěm před realitou byl rozsáhlý les okolo našeho rodinného "letohrádku". Každý den, jsem tam vstala, spěšně udělala co bylo třeba, popadla luk a toulec a vydala se do lesa. Tam jsem byla schopná trávit hodiny a hodiny. Každý den, jsem došla o něco dál, objevila něco nového, jedla lesní plody, lezla na posedy, střílela na ten či onen strom. V tu chvíli to pro mě nebyl pouhý les, byl to můj vlastní fantazijí svět. V jednu chvíli jsem pomáhala šestileté následnici trůnu magické země Ennolia uprchnout před nájezdy černokněžníků, jež ono království pustošili dlouhá staletí. Na cestě jsme poznali zvláštního lesního mužíka, z něhož měli obyvatelé okolních vesnic posvátnou hrůzu, a který ve skutečnosti byl velmi kladná postava, chránil nás a pomohl nám přežít v divočině. Jindy jsem zase byla mladá zbojnice připravená přepadnout kruté královy muže v jejich ďábelských strojích, které narušovaly klid a rovnováhu lesa (ve skutečnosti se jednalo o kolonu kombajnů mířící na pole). Tyto toulky byly mojí zdaleka nejoblíbenější prázdninovou činností. A pak se občas stávalo, že valící se proud mojí fantazie hbitě přeťal vyzváněcí tón a hlas toho či onoho rodinného příslušníka, mínícího, že už jsem venku dost dlouho a že bych se měla co nejdříve vrátit. Z předchozího vodopádu nápadů se rázem stala úzká bystřina a můj zápal pro hru se vytratil po zbytek odpoledne.
Od té doby, co nebydlím se svými rodiči, toulky se staly daleko jednoduššími. Zbožňuji své nové prostředí čím dál více, ale má touha po bezstarostné volnosti mě nikdy neopustila. Zvláště pak v období jako je tohle. Moje vlastní pasivita a otrávenost mě už doháněla k šílenství a tak jsem se rozhodla pro útěk. Měl však být daleko velkolepější než všechno to, co jsem zažila doteď. Hodlala jsem se osvobodit na celý víkend. Byla jsem tak motivovaná, jako již týdny ne. Naplánovala jsem si trasu z jednoho neznámého městěčka do jiného, vytiskla mapy, jízdní řády, stvořila cestovní lékárničku, sbalila jídlo a pití do zásoby, spacák, karimatka, izolační igelit, zápisník, knížky… Schovala jsem si několik bankovek na různá místa, abych v případě, že bych byla okradena, měla nějaké peníze do zásoby. Převlékla jsem se do chlapeckého oblečení (protože považuji osamělé cestování za daleko bezpečnější pro chlapce než pro dívky), jeden nůž připevnila na opasek a druhý ke kotníku. Byla jsem připravená!
Autobus jel na minutu přesně. Usnula jsem prapodivně zkroucená na dvojsedadle. Když jsme dorazili, uvědomila jsem si, že ono městečko je ve skutečnosti poměrně výstižná definice slova "díra". Kromě nádherného gotického mostu, táhnoucího se od katedrály přes řeku asi kilometr do polí, v něm prakticky nic zajímavého nebylo. Po krátké procházce zapadlými uličkami jsem objevila menší parčík, kde jsem se rozhodla pro krátkou pauzu. Autobus zpátky jel už za půl druhé hodiny, ale to mě nezajímalo. Mě přece čekala nádherná noční cesta do vedlejšího města. Představovala jsem si to tak živě: půjdu po kolejích, vítr ve vlasech, hvězdy nade mnou, okolo remízků a podél kopců. Daleko od lidí, daleko od povinností, otravných upomínek…
A vtom se opět ozval ten malý démon v mojí kapse. Já hloupá jsem opět udělala tu chybu, že jsem svůj mobilní telefon vzala s sebou. A už se to na mě hrnulo zase: rodinné problémy, hrůzy, katastrofy, obligace a výčitky. Zrovna když jsem se po dlouhé době začala cítit aspoň trochu osvobozená, moje nálada klesla zpět na bod mrazu. Mezitím mi bylo několikrát zdůrazněno, že večer mě bude čekat neskutečně důležitý rozhovor přes Skype a že si nemůžu dovolit nijak se opozdit.
A tak skončilo mé velké dobrodružství. V jediném otevřeném baru ve městě se na mě seschlá žena za pultem podezřívavě dívala, jako by v životě neslyšela slovní spojení "horká čokoláda", zatímco z hlubin lokálu skupina postarších mužů snědé pleti rozjařeně povzbuzovala žokeje na televizní obrazovce. V hrnku přede mnou líně vířila tekutina neurčité barvy, sem tam se na hladinu vyhouply hrudky nerozpuštěné černé čokolády. Gumový pás mě nepříjemně řezal do hrudníku a tak jsem jej s notnými obtížemi sundala. Když jsem jej vytahovala výstřihem, všimla jsem si pohoršených pohledů dvou žen u baru a pobaveného výrazu mladšího vozíčkáře u vedlejšího stolu. Když jsem se odebrala na autobusovou zastávku, pustil se do mne silný vítr. Skryla jsem se za jakousi zmenšeninou domku u zastávky. Nedopalek cigarety se mi klepal mezi prsty a popel se trhavě snášel na moje kalhoty. Jakýsi bezzubý stařec o pár metrů dále pokřikoval cosi o "zapálení ohňů". Popošel o pár kroků k zastávce a změřil si mě zvědavým pohledem.
"Není ti tu zima?"
"Je." Stařec vycenil své bezbarvé dásně.
"Tak pojď se mnou, posedíme, dáme si pivo..."
"No určitě."
"Trošku se pomilujeme, co?"
"Nemyslím si." Vydal ze sebe skřípavé uchechtnutí.
"Tak ne, tak pěkný odpoledne přeju!"
"Vám taky."
V autobuse zpátky jsem usnula v ještě nepohodlnější poloze než předtím.
Večer jsem se otupěle sesunula za počítač. Minuty plynou, hodiny. Malý démon na stole se rozsvítí - jedna příchozí zpráva.

Veledůležitý hovor přes Skype se nekoná.