Vlaky

12. prosince 2017 v 12:07 |  My mess...
Zápis ze dne 7/5/2017:
Parní lokomotiva, to bylo něco! Stoupla jsem si hned dopředu, zrovna za jakýsi píst, který na mě celou cestu plival oblaka teplé odní páry a občas i drobnou spršku kapek. Cesta nádherně drkotala, mohutá kola věrně kopírovala každou sebemenší nerovnost na trati a kovová stěna vagon vyťukávala krajinu morseovkou do mého boku. Mé ruce šmátraly v prázdnu, vznášely se v horizontální poloze podél stěny vagonu, dlaně nabíraly vzduch, jako lopatky v+trného mlýnu. A do obličeje se mi opíral vlhký, teplý a sazemi onící vítr. Nejeli jsme rychle, kdepak, zdatný cyklista by jej jistě dohnal, pomalá jízda však umožňovala cestujícím postřehnout každý nejmenší detail přírody obklopující železnici. Každý nezvyklý kámen u kolejnice, každou exoticky vypadající rostlinu pnoucí se u přejezdu, každý nápis hlásající hrdě nazá vesnice či vodního toku.
A pak přišel tunel. Celý vlak pohltila nefalšovaná a neproniknutelná tma. Bez pouličních lamp, neonů, bez měsíce a bez hvězd. Jen sem tam ji rušila nazlátlá záře žárovek nízké výkonnosti visících ve vagonech. Vzduch zhoustl a nepopsatelné množstí páry se nahrnulo do nitra vagonu. Zahalila všechno a všechny jako do závoje. A přes tento, ve světle žárovek nazlátlý, opar jsem spatřila stěnu tunelu. Svítilna lokomotivy na n vrhala stín. Siluetu vykláněící se z vagonu a vzhlížející vzhůru. Na dlouhých vlasech měla posazenou korunu z kvítí a šněrovací halenu měla úzce obepnutou třema spodničkami. Takřka magický výjev. Duch cestujících z dob parní lokomotivy. Duch mladé cestovatelky mezi haldami turistů v šusťákových bundách a s batohy na zádech. Věděla jsem, že ona silueta dříve téhož dne jedla jablečný koláč na břehu řeky, načež si svlékla punčochy a brouzdala se vodou až k mostu a zpátky. Věděla jsem také, že se za pár hodin bude muset autobusem vrátit do města a do svého pokoje, že magie onoho okamžiku pomine. Ta silueta jsem byla já, na cestě z jiné doby, do jiné doby… Na cestě mimo čas.

Dnes je to jinak. Sedím ve vlaku, se svým baretem na hlavě a pozoruji šedá mračna za oknem. Jsou podivně nízko, drápou se na kopce a obestírají hory. Háje v údolích postupem času zrezly. A vesnice se krčí. A vlak zrychluje. Pořád víc a víc, dokud se z mračen, z hor a kopců, z hájů i z vesnic, nestane jedna nekonečná rozmazaná čára. A zrychluje dál. Za okny šedo-rezavá šmouha venkovního světa, vagon se nám pod nohama téměř neznatelně chvěje. Jakoby z dálky sem doléhají útržky jakéhosi šanzonu. Zavírám oči. Nehty zatínám do sedadla, zabořená v opěradle. A vlak zrychluje. Šum. Všude se ozývá šum. Vzdálený šanzon a šum. Ale ten není vzdálený, ten je přímo tady, přímo u mého ucha, nebo dokonce přímo v mojí hlavě. Matně rozeznávám hlášení: "…blížíme se do stanice Valence TGV…" A vtom-

Ticho. Vlak se zastavil, šum se rozplynul, píseň utichla. Za oknem se rýsovalo nástupiště plné cestujících. Vydechla jsem a sklonila se zpět nad inkoustvé čmáranice v ohmataném světle modrém sešitě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama