Sonáta srdce aneb Expozice, Provedení, Reexpozice

20. prosince 2017 v 2:25 |  Téma týdne
Here we go again... Zase jsme tam kde jsme byli už tolikrát předtím. Tolikrát? Jedna, dva, tři, čtyři... Asi pětkrát předtím? Na tohle potřebuji svůj sešit!

20.6.2016 datum si pamatuji přesně, průběh večera již o něco matněji. Nejvíce si však pamatuji ten kontrast mezi tím večerem a následujícím dnem. Protože 21. byl den klavíru, jemuž tehdy moje srdce mělo patřit. Ach jak jsem o tom ten den pochybovala! 20. 6. 2016 poprvé v životě monotónní klavírní melodie mého srdce přešla v několik nečekaných akordů proložených ostrým staccatem. A následující den mi ta obvyklá monotónnost už nestačila. Tehdy jsem napsala svou první báseň. Později jsem ji mnohokrát upravovala, aby nebyla tak osobní a konkrétní... Její původní verzi jsem nikdy nikomu neukázala.

Pak přišlo léto a s ním další nečekané hudební kreace. A to rovnou dvě přímo za sebou. Nejdřív jakési psychadelické sólo na kytaru a hned na to silná basová linka. Klávesy v pozadí už téměř nebyly slyšet. A pak umlkly úplně. Napsala jsem svou čtvrtou báseň, obecnější než tu první. Plnou náznaků. Původní verzi své první básně jsem roztrhala.

A pak nastalo na dlouhou dobu ticho. Mé melodie se vytratily, zatímco melodie všech okolo mě nabíraly nečekané zvraty, dramatická crescenda a umělecké kadence. Zanevřela jsem na monotónní melodie, zalíbilo se mi ticho proložené originálními riffy. Jenže kde je vzít? Začala jsem tyto neexistující riffy sepisovat a vznikla skladba o Spikovi a Mie, SM jsem jí říkala. Přestože se zdaleka neblížila mistrovskému dílu, ani se nedala považovat za kvalitní hudbu, v jejích nepředvídatelných taktech jsem nalezla to, co jsem hledala. Myslím, že by se to dalo nazvat rozptýlením.

27.3.2017 další významné datum v hudební historii mého srdce. Jak mi ty tóny linoucí se z mého počítače připomínaly SM! Možná proto mě tak zlákaly. Nadchly mě a naplnily nadějí, ale příští ráno vymizely do neznáma. Tak zklamaná jsem snad nikdy nebyla. A další báseň byly na světě. Patnáctá. Zakončuje v mém sešitě onen tři stránky dlouhý zípis ze dnů 27. a 28. března. Moje zklamání se pomalu měnilo v nenávist. "Debaty... Debaty mi dělají zle..."

Vtom se odkudsi vynořila tichá melodie. Trubka. Nikdy by mě nenapadlo, že se z té sladké písně budu pokoušet uprchnout tak dlouhou dobu. Přitom ze začátku byla tak opojná. Jenže mé ouško zaujalo tu slunné sólo na bicí, tam zase záblesk kytarového nářezu... A milá trubka mě omrzela. Jen ne a ne přestat hrát. Dny, týdny a měsíce... hraje pořád. Dnes již jen občas, tiššeji a chaotičtěji. Plačtivěji.

A najednou jsem se ocitla zase na začátku. Reexpozice první věty. Pár nečekaných akordů linoucích se z počítače, basová linka, staccato... Riffy... Je to tu zase. Všechno tak jak už to znám. A já? Já se ztrácím. Ztrácím se mezi nenávistí a hudbou, mezi melodií SM a texty mých básní... Mezi Ivy, Alicí a Miou... Ztrácím se sama v sobě, protože netuším jestli tato sonáta má nějaké pokračování, nebo jestli za moment dirigent naposledy mávne taktovkou a bude konec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ortie Ortie | Web | 20. prosince 2017 v 11:26 | Reagovat

Krásně napsaný článek :-)

2 AIM! AIM! | 20. prosince 2017 v 11:56 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

3 sw sw | Web | 11. ledna 2018 v 15:04 | Reagovat

Síla, umíš skládat hudbu. Zní ti v hlavě. Obrovské štěstí (pro tebe).

4 AIM! AIM! | Web | 13. ledna 2018 v 1:16 | Reagovat

[3]: No skládání, to je docela oříšek :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama