Šedé období (2)

20. prosince 2017 v 11:55 |  My mess...
Zápis ze dne 31/5/17 začíná slovy:
"They say that we're at war
That this is a big battle"

Motiv války mě poslední dobou čím dál tím víc pronásleduje. Dnes v literatuře se rozezněla městská siréna. Nebyla to zkouška sirén, protože je 31. Navíc siréna byla vždy po pár minutách na chvíli přerušena, načež se rozezněla znovu. Stihli jsme čtyři celé sekvence sirén, než se učitel rozhodl zavřít okno. Co by se stalo, kdyby ta siréna opravdu varovala před něčím… něčím nečekaným a drastickým? Zpočátku by to všichni ignorovali, jako náš učitel. Zavírali by okna. Říkali by: "Jen se o pár dní spletli se sirénami..." Jak už je to v lidské povaze, nevěřili by, dokud by to neviděli na vlastní oči. Co kdyby to byl nálet? Viděli bychom, jak se řítí část budovy. Vyběhli bychom ze třídy spolu se spoustou dalších žáků. Jak nám velí školní řád, rozmístili bychom se podle tříd okolo budovy. Ale tam by na nás padalo zdivo! To by jim všechna ta jejich krizová opatření byla úplně k ničemu…
Domov a rodina je sice krásná věc, ale tak omezující. Když jsme byly v Barceloně, poslední den jsme se vracely domů v sedm hodin ráno. Byly jsme naprosto vyčerpané. Zdálo se mi, že mám nohy z olova a přesto jsem se posouvala kupředu. Když jsem spatřila svou tvář v odraze vákladní skříně, měla jsem pocit, že zírám na gumovou masku, neživý předmět, který se mnou nemá nic společného. Každý krok mě bolel, každý pohyb, by každá myšlenka… A přesto jsem se cítila nevyslovitelně šťastná. Nebylo to tím, že jsem zažila nádherné věci, ani tím, že jsem se těšila na svou postel. Cítila jsem se šťastná, protože jsem byla volná. Mohla jsem si dovolit tu únavu, mohla jsem si dovolit se vrátit ráno, byla jsem daleko od lidí, co by se o mě báli. Nemusela jsem se snažit je neranit...
Někdy mám nevysvětlitelnou chuť popadnout pár nejdůležitějších drobností a utéct. Uprchnout pryč od všeho co znám, od všeho co zná mě. Jen já sama. Divoká, nezkrotná, nedůvěřivá. Jako zvíře. Obávaná. Se zcuchanými vlasy v tmavé kapuci, těžkými botami, batohem a stínem ve tváři. Můj nůž by byl můj nejlepší přítel. Bestie by se jmenoval… Ale nemohu. Láska k lidem mě drží svázanou. Dokud existuje někdo, koho mám ráda, nemohu uprchnout, aniž bych ranila. A to já nechci. A proto jsem v pasti.
Láska a svoboda jsou protiklady a já nevím, který si vybrat.


Moc dobře si vybavuji všechny plány útěku, které jsem za posledních pár let vypracovala. Bůhví kolik z nich by bylo uskutečnitelných nebo bezpečných. Kdo ví, třeba bych po cestě musela bojovat o život. Jako v té válce… Třeba bych dokonce i padla. Byl by to únik z této pasti? Z klece citů? To nejspíš nezjistím dokud jsem živa. Jen nevím, jestli je to dobře nebo špatně...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama