Panoptikum

21. prosince 2017 v 0:11 |  My mess...
Sedím na kraji svého okna, nohy mi visí do prázdna, a pozoruji hloubku ulice pode mnou. V hlavě se mi opakovaně honí myšlenky. Bilancuji vjemy posledních několika dní. Před očima se mi honí důvěrně známé obličeje, všichni ti, co na mě poslední dobou nějak působí, nějak mě ovlivňují, zanechávají dojem... Jména co se do mě vepsala:
Ginger a jeho naděje. Naivní a dojemné, dnes dokonce i nadosah.
Červená. Uvažuji, jestli jen improvizuje, nebo je tohle všechno součástí nějakého jejího geniálního plánu.
Pýthie je stranou, momentálně o ničem nerozhoduje.
Ange. Kdo ví, jakou roli ještě sehraje, vždyť z nich všech ví nejvíce, ví téměř všechno...
Bratranec? Bratranec toho ví kupodivu také dost, ale je od toho všeho daleko. Jeho role je pouze pozorovatelská, přestože se snaží pomoct.
Spider. Ztracen ve svých vlastních pavučinách. Doufal, že zapomene, ale opak je pravdou. Přesto však se vzdaluje, nechává se unášet větrem někam pryč z mých spárů.
Pamatuje si Sonny ještě? Nebo už vzdáleně zná jen mé jméno?
Vojáček, jen hračka, co si myslí, že má vše pod kontrolou. Přesto však nic neovlivní.
A co Scott řekne, až si za pár dní rozbalí dárek od nikoho?
A konečně... Člověk. Mám jej v hrsti nebo má on v hrsti mě? Člověk je nejspíš největší paradox mého života.

Moje prsty u nohou již znecitlivěly v chladném večerním vánku. Kdybych sklouzla z parapetu, jistě bych se dole rozbila na kusy jako porcelánová soška, jak jsem zkřehlá. Nebe je zamračené, hvězdy nejsou vidět. Neznám směr, ale to nevadí. Dnes bych asi nebyla schopná odletět. Jsem příliš plná přítomnosti. Mé myšlenky se limitují na hádanky, náznaky. Abstraktní nic neříkající obrazce. Jen ten, kdo má správný klíč, je schopen se tím vším prodrat. Možná si dokonce utvořit teorii, vyvodit závěry, uhodnout... Ale kdo ví, jestli si onen kouzelný klíč jen nevymýšlím. Třeba je jen výplodem mé pofidérní fantazie.

Poslouchám Pink Floyd. Tak to dělám vždycky. Přejmu oblíbenou hudbu té či oné osoby, abych se jí cítila blíž. Velmi dobře si pamatuji na Gorillaz mánii po mé poslední cestě na jih. Za sluncem a za Sonnym. Od té doby jsem se nevrátila. Také má Nine Inch Nails obsese byla velmi úzce propojená se Spiderovými stříbrnými nitkami a vlákny. Ale kdo ví, co ta či ona hudba dokáže změnit.
Kdo ví, co budu poslouchat zítra...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 4. ledna 2018 v 0:48 | Reagovat

Vůbec ne zlé, máš sklony k roztříštěné skleróze, takže musíš být úžasný společník!

2 Cecílie Cecílie | Web | 5. ledna 2018 v 9:30 | Reagovat

Hudba dokáže vyvolat mnoho vzpomínek, znám to...

3 AIM! AIM! | Web | 7. ledna 2018 v 21:23 | Reagovat

[1]: Ach ano, ta skleróza...

[2]: Pravda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama