Prosinec 2017

Panoptikum

21. prosince 2017 v 0:11 My mess...
Sedím na kraji svého okna, nohy mi visí do prázdna, a pozoruji hloubku ulice pode mnou. V hlavě se mi opakovaně honí myšlenky. Bilancuji vjemy posledních několika dní. Před očima se mi honí důvěrně známé obličeje, všichni ti, co na mě poslední dobou nějak působí, nějak mě ovlivňují, zanechávají dojem... Jména co se do mě vepsala:
Ginger a jeho naděje. Naivní a dojemné, dnes dokonce i nadosah.
Červená. Uvažuji, jestli jen improvizuje, nebo je tohle všechno součástí nějakého jejího geniálního plánu.
Pýthie je stranou, momentálně o ničem nerozhoduje.
Ange. Kdo ví, jakou roli ještě sehraje, vždyť z nich všech ví nejvíce, ví téměř všechno...
Bratranec? Bratranec toho ví kupodivu také dost, ale je od toho všeho daleko. Jeho role je pouze pozorovatelská, přestože se snaží pomoct.
Spider. Ztracen ve svých vlastních pavučinách. Doufal, že zapomene, ale opak je pravdou. Přesto však se vzdaluje, nechává se unášet větrem někam pryč z mých spárů.
Pamatuje si Sonny ještě? Nebo už vzdáleně zná jen mé jméno?
Vojáček, jen hračka, co si myslí, že má vše pod kontrolou. Přesto však nic neovlivní.
A co Scott řekne, až si za pár dní rozbalí dárek od nikoho?
A konečně... Člověk. Mám jej v hrsti nebo má on v hrsti mě? Člověk je nejspíš největší paradox mého života.

Moje prsty u nohou již znecitlivěly v chladném večerním vánku. Kdybych sklouzla z parapetu, jistě bych se dole rozbila na kusy jako porcelánová soška, jak jsem zkřehlá. Nebe je zamračené, hvězdy nejsou vidět. Neznám směr, ale to nevadí. Dnes bych asi nebyla schopná odletět. Jsem příliš plná přítomnosti. Mé myšlenky se limitují na hádanky, náznaky. Abstraktní nic neříkající obrazce. Jen ten, kdo má správný klíč, je schopen se tím vším prodrat. Možná si dokonce utvořit teorii, vyvodit závěry, uhodnout... Ale kdo ví, jestli si onen kouzelný klíč jen nevymýšlím. Třeba je jen výplodem mé pofidérní fantazie.

Poslouchám Pink Floyd. Tak to dělám vždycky. Přejmu oblíbenou hudbu té či oné osoby, abych se jí cítila blíž. Velmi dobře si pamatuji na Gorillaz mánii po mé poslední cestě na jih. Za sluncem a za Sonnym. Od té doby jsem se nevrátila. Také má Nine Inch Nails obsese byla velmi úzce propojená se Spiderovými stříbrnými nitkami a vlákny. Ale kdo ví, co ta či ona hudba dokáže změnit.
Kdo ví, co budu poslouchat zítra...

Šedé období (2)

20. prosince 2017 v 11:55 My mess...
Zápis ze dne 31/5/17 začíná slovy:
"They say that we're at war
That this is a big battle"

Motiv války mě poslední dobou čím dál tím víc pronásleduje. Dnes v literatuře se rozezněla městská siréna. Nebyla to zkouška sirén, protože je 31. Navíc siréna byla vždy po pár minutách na chvíli přerušena, načež se rozezněla znovu. Stihli jsme čtyři celé sekvence sirén, než se učitel rozhodl zavřít okno. Co by se stalo, kdyby ta siréna opravdu varovala před něčím… něčím nečekaným a drastickým? Zpočátku by to všichni ignorovali, jako náš učitel. Zavírali by okna. Říkali by: "Jen se o pár dní spletli se sirénami..." Jak už je to v lidské povaze, nevěřili by, dokud by to neviděli na vlastní oči. Co kdyby to byl nálet? Viděli bychom, jak se řítí část budovy. Vyběhli bychom ze třídy spolu se spoustou dalších žáků. Jak nám velí školní řád, rozmístili bychom se podle tříd okolo budovy. Ale tam by na nás padalo zdivo! To by jim všechna ta jejich krizová opatření byla úplně k ničemu…
Domov a rodina je sice krásná věc, ale tak omezující. Když jsme byly v Barceloně, poslední den jsme se vracely domů v sedm hodin ráno. Byly jsme naprosto vyčerpané. Zdálo se mi, že mám nohy z olova a přesto jsem se posouvala kupředu. Když jsem spatřila svou tvář v odraze vákladní skříně, měla jsem pocit, že zírám na gumovou masku, neživý předmět, který se mnou nemá nic společného. Každý krok mě bolel, každý pohyb, by každá myšlenka… A přesto jsem se cítila nevyslovitelně šťastná. Nebylo to tím, že jsem zažila nádherné věci, ani tím, že jsem se těšila na svou postel. Cítila jsem se šťastná, protože jsem byla volná. Mohla jsem si dovolit tu únavu, mohla jsem si dovolit se vrátit ráno, byla jsem daleko od lidí, co by se o mě báli. Nemusela jsem se snažit je neranit...
Někdy mám nevysvětlitelnou chuť popadnout pár nejdůležitějších drobností a utéct. Uprchnout pryč od všeho co znám, od všeho co zná mě. Jen já sama. Divoká, nezkrotná, nedůvěřivá. Jako zvíře. Obávaná. Se zcuchanými vlasy v tmavé kapuci, těžkými botami, batohem a stínem ve tváři. Můj nůž by byl můj nejlepší přítel. Bestie by se jmenoval… Ale nemohu. Láska k lidem mě drží svázanou. Dokud existuje někdo, koho mám ráda, nemohu uprchnout, aniž bych ranila. A to já nechci. A proto jsem v pasti.
Láska a svoboda jsou protiklady a já nevím, který si vybrat.


Moc dobře si vybavuji všechny plány útěku, které jsem za posledních pár let vypracovala. Bůhví kolik z nich by bylo uskutečnitelných nebo bezpečných. Kdo ví, třeba bych po cestě musela bojovat o život. Jako v té válce… Třeba bych dokonce i padla. Byl by to únik z této pasti? Z klece citů? To nejspíš nezjistím dokud jsem živa. Jen nevím, jestli je to dobře nebo špatně...

Sonáta srdce aneb Expozice, Provedení, Reexpozice

20. prosince 2017 v 2:25 Téma týdne
Here we go again... Zase jsme tam kde jsme byli už tolikrát předtím. Tolikrát? Jedna, dva, tři, čtyři... Asi pětkrát předtím? Na tohle potřebuji svůj sešit!

20.6.2016 datum si pamatuji přesně, průběh večera již o něco matněji. Nejvíce si však pamatuji ten kontrast mezi tím večerem a následujícím dnem. Protože 21. byl den klavíru, jemuž tehdy moje srdce mělo patřit. Ach jak jsem o tom ten den pochybovala! 20. 6. 2016 poprvé v životě monotónní klavírní melodie mého srdce přešla v několik nečekaných akordů proložených ostrým staccatem. A následující den mi ta obvyklá monotónnost už nestačila. Tehdy jsem napsala svou první báseň. Později jsem ji mnohokrát upravovala, aby nebyla tak osobní a konkrétní... Její původní verzi jsem nikdy nikomu neukázala.

Pak přišlo léto a s ním další nečekané hudební kreace. A to rovnou dvě přímo za sebou. Nejdřív jakési psychadelické sólo na kytaru a hned na to silná basová linka. Klávesy v pozadí už téměř nebyly slyšet. A pak umlkly úplně. Napsala jsem svou čtvrtou báseň, obecnější než tu první. Plnou náznaků. Původní verzi své první básně jsem roztrhala.

A pak nastalo na dlouhou dobu ticho. Mé melodie se vytratily, zatímco melodie všech okolo mě nabíraly nečekané zvraty, dramatická crescenda a umělecké kadence. Zanevřela jsem na monotónní melodie, zalíbilo se mi ticho proložené originálními riffy. Jenže kde je vzít? Začala jsem tyto neexistující riffy sepisovat a vznikla skladba o Spikovi a Mie, SM jsem jí říkala. Přestože se zdaleka neblížila mistrovskému dílu, ani se nedala považovat za kvalitní hudbu, v jejích nepředvídatelných taktech jsem nalezla to, co jsem hledala. Myslím, že by se to dalo nazvat rozptýlením.

27.3.2017 další významné datum v hudební historii mého srdce. Jak mi ty tóny linoucí se z mého počítače připomínaly SM! Možná proto mě tak zlákaly. Nadchly mě a naplnily nadějí, ale příští ráno vymizely do neznáma. Tak zklamaná jsem snad nikdy nebyla. A další báseň byly na světě. Patnáctá. Zakončuje v mém sešitě onen tři stránky dlouhý zípis ze dnů 27. a 28. března. Moje zklamání se pomalu měnilo v nenávist. "Debaty... Debaty mi dělají zle..."

Vtom se odkudsi vynořila tichá melodie. Trubka. Nikdy by mě nenapadlo, že se z té sladké písně budu pokoušet uprchnout tak dlouhou dobu. Přitom ze začátku byla tak opojná. Jenže mé ouško zaujalo tu slunné sólo na bicí, tam zase záblesk kytarového nářezu... A milá trubka mě omrzela. Jen ne a ne přestat hrát. Dny, týdny a měsíce... hraje pořád. Dnes již jen občas, tiššeji a chaotičtěji. Plačtivěji.

A najednou jsem se ocitla zase na začátku. Reexpozice první věty. Pár nečekaných akordů linoucích se z počítače, basová linka, staccato... Riffy... Je to tu zase. Všechno tak jak už to znám. A já? Já se ztrácím. Ztrácím se mezi nenávistí a hudbou, mezi melodií SM a texty mých básní... Mezi Ivy, Alicí a Miou... Ztrácím se sama v sobě, protože netuším jestli tato sonáta má nějaké pokračování, nebo jestli za moment dirigent naposledy mávne taktovkou a bude konec.

Vlaky

12. prosince 2017 v 12:07 My mess...
Zápis ze dne 7/5/2017:
Parní lokomotiva, to bylo něco! Stoupla jsem si hned dopředu, zrovna za jakýsi píst, který na mě celou cestu plival oblaka teplé odní páry a občas i drobnou spršku kapek. Cesta nádherně drkotala, mohutá kola věrně kopírovala každou sebemenší nerovnost na trati a kovová stěna vagon vyťukávala krajinu morseovkou do mého boku. Mé ruce šmátraly v prázdnu, vznášely se v horizontální poloze podél stěny vagonu, dlaně nabíraly vzduch, jako lopatky v+trného mlýnu. A do obličeje se mi opíral vlhký, teplý a sazemi onící vítr. Nejeli jsme rychle, kdepak, zdatný cyklista by jej jistě dohnal, pomalá jízda však umožňovala cestujícím postřehnout každý nejmenší detail přírody obklopující železnici. Každý nezvyklý kámen u kolejnice, každou exoticky vypadající rostlinu pnoucí se u přejezdu, každý nápis hlásající hrdě nazá vesnice či vodního toku.
A pak přišel tunel. Celý vlak pohltila nefalšovaná a neproniknutelná tma. Bez pouličních lamp, neonů, bez měsíce a bez hvězd. Jen sem tam ji rušila nazlátlá záře žárovek nízké výkonnosti visících ve vagonech. Vzduch zhoustl a nepopsatelné množstí páry se nahrnulo do nitra vagonu. Zahalila všechno a všechny jako do závoje. A přes tento, ve světle žárovek nazlátlý, opar jsem spatřila stěnu tunelu. Svítilna lokomotivy na n vrhala stín. Siluetu vykláněící se z vagonu a vzhlížející vzhůru. Na dlouhých vlasech měla posazenou korunu z kvítí a šněrovací halenu měla úzce obepnutou třema spodničkami. Takřka magický výjev. Duch cestujících z dob parní lokomotivy. Duch mladé cestovatelky mezi haldami turistů v šusťákových bundách a s batohy na zádech. Věděla jsem, že ona silueta dříve téhož dne jedla jablečný koláč na břehu řeky, načež si svlékla punčochy a brouzdala se vodou až k mostu a zpátky. Věděla jsem také, že se za pár hodin bude muset autobusem vrátit do města a do svého pokoje, že magie onoho okamžiku pomine. Ta silueta jsem byla já, na cestě z jiné doby, do jiné doby… Na cestě mimo čas.

Dnes je to jinak. Sedím ve vlaku, se svým baretem na hlavě a pozoruji šedá mračna za oknem. Jsou podivně nízko, drápou se na kopce a obestírají hory. Háje v údolích postupem času zrezly. A vesnice se krčí. A vlak zrychluje. Pořád víc a víc, dokud se z mračen, z hor a kopců, z hájů i z vesnic, nestane jedna nekonečná rozmazaná čára. A zrychluje dál. Za okny šedo-rezavá šmouha venkovního světa, vagon se nám pod nohama téměř neznatelně chvěje. Jakoby z dálky sem doléhají útržky jakéhosi šanzonu. Zavírám oči. Nehty zatínám do sedadla, zabořená v opěradle. A vlak zrychluje. Šum. Všude se ozývá šum. Vzdálený šanzon a šum. Ale ten není vzdálený, ten je přímo tady, přímo u mého ucha, nebo dokonce přímo v mojí hlavě. Matně rozeznávám hlášení: "…blížíme se do stanice Valence TGV…" A vtom-

Ticho. Vlak se zastavil, šum se rozplynul, píseň utichla. Za oknem se rýsovalo nástupiště plné cestujících. Vydechla jsem a sklonila se zpět nad inkoustvé čmáranice v ohmataném světle modrém sešitě.