Tohle jsem vážně potřebovala...

26. listopadu 2017 v 15:58 |  Téma týdne
Už tak jsem v docela nepříjemné situaci a teď ještě tahle "Třídnická hodina". Učitel odešel, abychom si prý všechno v klidu vyříkali mezi sebou. Sebral si svoje věci, vyšel ze dveří, sešel do sborovny s uspokojivým pomyšlením na silnou černou kávu. Všech třicet žáků chíli tiše sedělo, jako by se ani nechystali promluvit. A pak to vypuklo! Chaos jaký svět neviděl. Křik, slova, jekot... Hysterie ze všech stran. Žáci vyskakují z lavic, ukazují na sebe prsty, nadávají si, házejí po sobě sešity. Kde jsme se to octli? Copak tohle je základní škola? Když se zaposlouchám do slovní přestřelky, zjišťuji, že všichni obviňují všechny. Začíná to nějakým naprosto primitivním problémem, jako například špatnou známkou, a pak se začnou hledat viníci, aby vina nezůstala naše. Všichni se brání proti naprosto nesouvislým argumentům, obviňují pohotově někoho dalšího, jen aby ve světle reflektorů nezůstali sami. Obviňují jeden druhého, druhý třetího, třetí dvacátého... Ale nejvíc, nejvíc obviňují ty, kteří nejsou přítomni. Nejvíc obviňují profesory. Hned, jakmile vyčerpají všechny možné viníky z řad svých spolužáků, začnou se obracet výš. A jak poslouchám, hned několik rádoby usvědčujících argumentů se opakuje stále dokola:
"Chovají se k nám tak nadřazeně!"
Ano, Sofie, protože jsou to naši lektoři. JSOU nám nadřazení!
"Nejsou schopni tolerovat ani pětiminutové zpoždění!"
Ano, Meliso, protože svými pětiminutovými zpožděními zdržuješ celou třídu.
"Čekají že cizojazyčnému textu za týden jen tak sama porozumím, aniž by mi to vysvětlili!"
Ano, Evo, protože počítají s tím, že jsi schopná těch pár slov co neznáš vyťukat do google překladače, máš na to celý týden...
"Neslyším jejich výklad!"
Ano, Juliusi, nikdo jej neslyší, protože se bavíš se svými okolosedícími kamarády.
A dav rozzuřených žáků přitakává. Mávají pěstmi, povzbuzují tyto polopravdy. Všichni bez výjimky: ti snaživí, kteří se nespokojí s jednou písemkou, kde nezískali plný počet bodů; ti průměrní, kteří dělají povyk, jen aby se cítili jakou součást klektivu; a nakonec ti flákači, kteří potřebují obětního beránka, jehož by představili svým rodičům jako původ všech svých neúspěchů. Vždyť to přece není naše vina! Je to jejich vina!
Kroutím hlavou, nechápu to. Dívka se prudce zvedne z lavice, chlapec ji opět srazí na židli. Hlasy se zvedají, překřikují. Dvě dívky přímo přede mnou nejspíš soutěží v tom, která z nich dokáže vykřičet vyšší notu, přičemž si ze vzdálenosti pouhých desíti centimetrů prskají do obličeje. Přestaňte! Dost! Nechte toho! Hlava mi třeští...
"TICHO!" Můj hlas se rozlehl po místnosti. Všichni umlkli, upírají na mě překvapené pohledy. Dost možná zapomněli na moji existenci. Po chvíli nesnesitelného hluku, chvíle dokonalého ticha. Pomíjivá chvíle. Dívka se zvedne, nahází sešity do tašky a bojovně vystrčí bradu.
"Já opravdu nemám zapotřebí, aby mi někdo říkal, ať držím hubu!" Dveře za ní zaklapnou a dívka je tatam. Další žák se zvedne.
"Nenechám se urážet!" A je pryč. Další a další.
"Nebudete na mě řvát!"
"Nehodlám se tu hádat o ničem!"
"Tohle nemá cenu!"
A další... A další...
Zbyla nás zhruba polovina. Simona si mě chladně měří.
"To se ti teda povedlo!" ohrnuje ret. "Co to mělo znamenat? Vadí ti slyšet pravdu o našich dokonalých učitelích?"
"Buďto jsi s námi nebo jsi s nimi!" prohodí výhružně Ines.
Jsem s nimi, Ines. Jsem s nimi, protože nemůžu vystát vaši drzost, vaši neúctu k nim.
Kam se poděly ty časy, kdy pro nás byl mentor bohem? Kdy studium bylo privilegium a radost. Copak si nevzpomínáte na první třídu? Jak hrdí jsme byli, když jsme s příliš velkou brašnou kráčeli před budovu naší školy! Už jsme velcí! Už jsme školáci! Kolikrát jsme doma použili argument "ale paní učitelka říkala..." a kolikrát to naše rodiče dovedlo k nepříčetnosti! Vždyť paní učitelka mívala vždycky pravdu! Co se změnilo?

Profesor se vrátil do učebny pár minut před koncem hodiny. Šestnáct žáku zplihle sedí v lavicích a beze slůvka na sebe nenávistně zahlížejí.
"Vyříkali jste si, co jste potřebovali? Ale kam se všichni poděli? Já už je zapsal do třídní knihy jako přítomné!..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sugr sugr | E-mail | Web | 26. listopadu 2017 v 18:00 | Reagovat

Zní to tajemně...

2 AIM! AIM! | 27. listopadu 2017 v 19:07 | Reagovat

Zajímavé, jak to na každého působí jinak :D

3 sw sw | Web | 11. ledna 2018 v 15:08 | Reagovat

Takové Orwellovské pojetí.

4 AIM! AIM! | Web | 13. ledna 2018 v 1:15 | Reagovat

[3]: To mi lichotí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama