Spike & Mia (2)

13. listopadu 2017 v 1:47 |  SM - Danger Ahead
Mia seděla za kuchyňským stolem a snídala cereálie bez chuti. Oči měla upřené na hromadu špinavého prádla na křesle v obývacím pokoji. Už dva roky se jej nikdo ani nedotkl, natož pak aby vypral. Sklopila zrak na své obří vybledlé triko s nápisem "FOOTBALL KING" na prsou a s nelibostí shledala, že by se z něj dalo nakrásno vyčíst vše, co za posledních pár dní jedla a pila. Zamračila se a vložila si do úst další sousto. Za jejími zády se o lednici opírala hromada prázdných krabic od pizzy, přerůstala odpadkový koš a nebezpečně se nakláněla nad stůl. Mia se k hromadě otočila a v duchu všechny krabice spočítala. Ano, pokud byly její výpočty správné, živila se pizzou poslední tři týdny. Spolkla další lžíci čokoládových hrudek a opět se zahleděla na hromadu prádla.
Z pracovny se ozvala hlasitá rána a několik italských nadávek. Mia odsunula poloprázdnou misku a slezla z barové stoličky. Vešla do obývacího pokoje, který se ze všeho nejvíc podobal rozpadající se galerii absurdně nevzhledných děl moderního umění. Přímo vedle pověstné Hromady prádla se skvělo dílo jménem Osvětlení v televizoru, respektive jen zbytek tyče stojací lampy trčící z obrazovky. Mie to trochu připomínalo zlomenou kost trčící z otevřené rány. Na prahu si zula tenisky a co nejtišeji vešla do předsíně. Křik sílil. Zastavila se přede dveřmi pracovny, tam už bylo slyšet každé slovo, které její otec zařval do telefonu.
"Víš kam si tu svoji nabídku můžeš strčit? Jo, tak ty to víš!? Říkám ti, Enzo, minule se všechny prodaly pekelně hluboko pod cenou, za jakou jsem je od tebe... drž hubu!... od tebe jsem je koupil! To už nikdy, slyšíš, NIKDY nebudu riskovat! ... Enzo... ENZO... Enzo, podívej se, ty víš, že já chci, abys byl můj dobrý přítel. A co víc, TY víš, že chceš být můj přítel. Nemám pravdu? ... Enzo, ty totiž dobře víš, že nechceš být můj NEPŘÍTEL! Nechtěj být můj nepřítel, Enzo!" Pietro Ostici se odmlčel a Mia zaslechla svižné štěbetání vycházející ze sluchátka. Načež její otec pokračoval v rozhovoru. "No, to je lepší... Kolik? Dvě stě? ... Ale jen, že jsi to ty, Enzo, příteli... Ale jestli se to zase prodá za míň... Však ty víš. Tak kdy tě uvidím, milý Enzo? Nene, čtvrtek, to je moc pozdě. Já už to chci mít za sebou zítra! Máš se zítřkem nějakej problém, Enzo? Jistěže nemáš... Tak U Billa v devět? ... Sklapni, Enzo... Pozdravuj matku..."
Ozvalo se třísknutí sluchátka a následně další hrstka nadávek. Mia se po špičkách rozběhla zpět do kuchyně. Skočila na barovou stoličku a zabořila lžičku zpět do nedojezené snídaně. Chvilku na to její otec vysupěl z pracovny a namířil si to do obývacího pokoje. Minul Osvětlení v televizoru, zpod Hromady prádla vytáhl jednu relativně čistou košili, načež prošel kuchyní do haly. Ani okem o svou dceru nezavadil. Po několika minutách se Pietro Ostici prohnal kuchyní zpět, tentokrát ovšem zamířil ven z domovních dvěří. Mia za ním vyplázla jazyk. Ublíženě seskočila ze stoličky, došla k lednici a ze všech sil ji nakopla. Jistě, že si nevzpomněl. Proč by ho taky třinácté narozeniny jeho dcery měly zajímat? Vztekle došla k nástěnému kalendáři a odtrhla dnešní datum. Hnusnej den, osmadvacátýho... Každej rok doufám a on nikdy nic nezmění. Ale letos, letos něco změním já sama!
Když vykoukla na ulici, bylo jí jasné, že Pietro Ostici nešel jen přes ulici do přízemní budovy s neoovým označením "U Billa", nýbrž, že odjel někam, odkud se jen tak nevrátí. Jeho drahé auto bylo pryč a garáž byla zamknutá. Teď měla jedinečnou šanci. Teď nebo nikdy! Pracovna byla v troskách: knihovna ležela převrácená na podlaze, z polstrovaného křesílka trčelo několik kuchyňských nožů a po podlaze se povalovaly předměty všemožných tvarů. Mia přešla po hromadě prázdných tašek ke stolu. Zhluboka se nadechla a vydechla. Opravdu to chceš udělat, Mio? V tu chvíli však spatřila na zemi pod nánosem zmačkaných igelitových pytlíků fotografii. Tři usmívající se obličeje, šťastná rodinka, řekli byste si... Teď jako by měl každý z nich jeden igelitový roubík a všichni spolu se šťsstně dusili. Miu to dopálilo. Zvedla sluchátko telefonu a vytočila číslo.
"Policejní stanice Stormford, jak vám mohu pomoci?"

---

Tu noc Mia nemohla usnout ještě dlouho poté co ulehla. Přemýšlela nad telefonátem znovu a znovu, přemýšlela nad jeho důsledky, přemítala, zda to bylo správné rozhodnutí... Jisté bylo jedno - letos se to opravdu změní! Ať už k horšímu nebo k lepšímu. Všechno nejlepší k třináctinám, Mio! Když konečně usnula, padla do jí již dobře známé noční můry.
Ocitla se sama na kovovém mostě zahaleném v mlze. Mrholilo a Mia slyšela hukot řeky pod sebou. Byla rozvodněná. V mlze před ní se pohybovala osamělá postava. Byla to žena s dlouhými zplihlými vlasy, oděná ve značkovém kabátě a v lodičkách meruňkové barvy. Mia věděla, že ženiny vlasy byly před před pár hodinami pracně natočeny v salónu, ale, že žena chodila deštěm tak dlouho, že veškerá snaha kadeřnice přišla vniveč. Věděla také, že žena má temné kruhy pod očima, neboť už dva týdny dobře nespala, i, že ženina rozteklá řasenka byla zakoupena v jednom z nejdražších obchodních domů ve městě. A postava šla dál a dál mlhou. Mia ji následovala jako stín, přestože věděla kam míří i přestože věděla, co se bude dít. Došly spolu doprostřed mostu a žena se opřela o zábradlí. Mia přistoupila blíž a ještě jednou si ji prohlédla, její vyhublý silně nalíčený običej, její drahé oblečení a přebytečné množství šperků... Přesně takhle si ji pamatovala. Žena pevně sevřela zábradlí ve svých kostnatých rukou a několik umělých nehtů se ztratilo v hlubinách rozbouřené řeky. A ona začala křičet. Křičela tak pronikavě, tak zoufale, že to Miu vyděsilo, třebaže ten křik slýchávala téměř každou noc, znova a znova, poslední dva roky.
A žena zatím už začala šplhat na zábradlí. První meruňková lodička skončila ve vodě, za chvíli i druhá. Mia už se ji nesnažila zastavit, ani na ni promluvit. Věděla, že by nic nepomohlo. Ani kdyby skočila do vody za ní, nic by se nezměnilo. Už to všechno zkoušela. A tak zase jednou bezmocně sledovala, jak se její matka vrhá do prázdna, jak se třepotá ve větru a jak se její tělo ztrácí ve vlnách. Mia zůstala na mostě sama. Jen ona a její slzy a jeden umělý nehet ležící na kraji mostu pod zábradlím.

---

Policejní zpráva:
Pietro Ostici vyšel z domu přesně ve 20 hodin 58 minut. Na sobě měl džínové kalhoty, šedou košili a černé sako. V pravé ruce nesl sportovní tašku a v ní dvě stě tisíc v hotovosti. Přešel silnici a ve 21 hodin 01 minut vešel do baru U Billa, kde se měl setkat s jistým Enzem Biondi. Pan Biondi se však již nacházel v poutech v jednom z policejních vozů. Když pan Ostici spozoroval strážce zákona čekající za barem, přesně ve 21 hodin 03 minut z baru U Billa odešel. Když si však všiml policejních antonů blokujícíh ulici, dal se na útěk dvorkem domu paní Frowningové. Policejní hlídky jej chvíli stíhaly, avšak nemohly riskovat úprk takto důležitého podezřelého. Začly tudíž naň střílet ze služebních zbraní.
Pietro Ostici zesnul ve 21 hodin 09 minut.

---

Mia seděla za oknem svého pokoje a ořezávala kus dřeva do špičky. Náhle se celá ulice zaplnila blikajícími červeno-modrými světly. Miu to z nějakého důvodu vyděsilo, světla byla všude! Domy, stromy, dokonce i její pokoj, všechno blikalo červená, modrá, červená, modrá, červená, modrá... A pak uslyšla hlas. Z něčí vysílačky se rozlehlo:
"Podezřelý zastřelen při pokusu o útěk, opakuji, podezřelý zastřelen při pokusu o útěk."
Mia seskočila z okna a chytla se za hlavu. Tohle není správně! Takhle by to nemělo být! Mělo to přeci skončit jinak! V přízemí se ozývaly rány, jak se někdo pokoušel vyrazit dveře. Mia byla čím dál vystrašenější. Popadla svůj batoh a spěšně do něj nacpala vše, co by dle jejího názoru mohla potřebovat. Nůž, nějaké oblečení, balíček sušenek, svazek bankovek, pistoli, krabičku nábojů, propisovací tužku a blok... Svezla se po okapu a utekla zahradou. Pryč od svého červeno-modře blikajícího domova.

---

Miu probralo blikající světlo. Ale nebylo červeno-modré, bylo oranžové a patřilo vozu odtahové služby. Pro Miu, která zrovna ležela natažená na zadních sedadlech opuštěné dodávky, v níž posledních pár měsíců více méně bydlela, to byla možná horší zpráva, než kdyby se skutečně jednalo o policii. Prudce se posadila a popadla svůj batoh. Dodávka sebou prudce škubla a Mia se rázem ocitla v kufru. Otevřený batoh nadskočil a vypustil všechen její majetek na svobodu. Mia zaklela a jala se vše rvát co nejrychleji zpět do kapes, ale dodávka už se za hlasitého skřípání sunula vpřed na odtahovou plošinu. Podařilo se jí z auta vyskočit na poslední chvíli. Zakřičela na muže v zářivě oranžové vestě několik nadávek a vydala se na cestu za novým bydlením. Doprovázelo ji jen vzdálený skřípot a ozvěna nočních můr o její rodině.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama