"Samomluva je první příznak debility!"

2. listopadu 2017 v 10:13 |  My mess...
Ach, kolikrát jsem jen slyšela tuhle větu! Každý rok na základní škole minimálně stokrát. Že si ty děti nevymyslí něco nového! Tehdy jsem bya tak zvyklá být sama, že jsem si neustále něco vykládala, tvořila jsem příběhy, komentovala jsem situace a nebo jsem se pokoušela sama sobě něco vysvětlit. A pak vždycky někdo přišel a prohlásil, že mluvit si sám pro sebe není normální.
A PROČ BY NE?

Když jsem byla malá a chodily jsme s mámou domů naší ulicí, často jsme míjely jednu postarší bezdomovkyni. Vždy kladla velmi pravidelně jednu nohu před druhou, hlavu měla skloněnou a zakrytou kapucí, ale hlavně - pokaždé si pro sebe něco povídala. Přesně si vybavuji, jak mi máma sevřela ruku pokaždé, když nás žena míjela. Jako by se bála, že mě snad vyrve z matčiných rukou a uteče se mnou do neznáma, jako Usain Bolt utíká jeho soupeřům s nadějí na výhru... Jednou jsem se mámy zeptala, proč mi vždycky stiskne ruku, když míjíme onu bezdomovkyni.

"Víš, dávej si pozor na lidi, co si mluví sami pro sebe! Většinou mají nějaké psychické problémy.. Můžou být nebezpeční."

Je mi jasné, že jestli podobné odůvodnění slýchávali i moji spolužáci ze základní školy, asi jsem jim naháněla se svým mumláním hrůzu. Vždyť jsem naháněla hůzu i rodičům! Jednou jsem si před spaním vykládala příběh o chlapci jménem Gabriel. Dveře mého pokoje se rozletěly a matka se vyděšeně zeptala: "S kým to tady mluvíš?"
A tak jsem musela vysvětlit, že sama sobě před spaním vykládám pohádky, aby se mi lépe usínalo. Když nad tím teď přemýšlím, je to vlastně smutná vzpomínka...

Kdyby jen viděli! Kdyby jen viděli a hlavně slyšeli ty rozmluvy, co sama se sebou vedu teď! To už nejsou jen příběhy vykládané jedním vypravěčem, nýbrž plně rozvinuté dialogy. A to ještě ve třech různých jazycích. Obměňuji je tak, aby mi lidi okolo nerozumněli. Když vím, že rozumí dvěma jazykům, automaticky přepnu na ten třetí, a tak dále, a tak dále... A ta témata? Velmi často komentuji to co vidím, co se kolem mě děje. Pozoruji lidi a přemítám nad tím, kdo jsou, kde žijí, co dělají. Proč se asi tváří smutně nebo naopak rozjařeně. Kam míří. Kde skončí.
Samozřejmě si nadále vymýšlím všelijaké příběhy, samomluva se však ještě poněkud rozrostla a když jsem zavřená ve svém pokoji, tak si ony příběhy i dramaticky přehrávám. S kostýmy, maskami, kulisami, tvořím jednotlivé repliky, jsem celý divadelní ansámbl a zrcadlo je divák. Vžiju se do emocí svých postav a pak se jen těžce dostávám zpět do reality.
A pak tu jsou ty rozmluvy, kdy dělám sama sobě psychiatra. Často se konají okolo druhé ráno, z ničeho nic se probudím a mám pocit, že vybuchnu. A tak začnu svůj psychický stav zkoumat ze všech úhlů, rozebírat do detailů, oprašovat záhyby, osvětlovat temná zákoutí. Někdy se vypovídám a všechno je v pořádku. Někdy ne... Ale o tom jindy.
Samomluva je první příznak debility, říkali mi. Pokud se první příznaky projevovaly už v tak útlém věku, to by znamenalo, že dnes jsem už naprostý blázen...
...
A PROČ BY NE?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama