Hlavní město umění

17. listopadu 2017 v 0:18 |  My mess...
Zápis ze dne 3.2.2017:
Myslím, že už chápu, proč jsou všichni tak fascinovaní Paříží. Ne, že bych předtím snad Paříž neměla ráda, ba naopak, ale nějak tak tuším, že jsem ji tolik nevnímala, tolik nepozorovala a ona na mě rozhodně tolik nepůsobila. Zato teď... Když kráčím uličkami lemovanými hradbou vysokých secesních domů s břidlicovými střechami a muškáty za okny, něco mě na tom pohledu uchvacuje. Narazím-li na nějakou památku či muzeum, většinou je přejdu, nebo jen obdivuji zvenčí. Památky jsem již viděla mnohokrát a muzea si bývají velmi podobná. Zastavuji se spíše u zajímavých výkladních skříní drobných obchůdků, útulných kaváren, nebo nad dechberoucími scenériemi okolo řeky Seiny.
Možná je to tím, že jsem doposud neměla možnost projít se po Paříži. Ne, ani minutku, vždy mne těsně následovaly hloučky spoluzájezdníků či rodinny a přátel... Dnes však cítím takovou svobodu jako snad nikdy dříve. Mohu jít kam chci, kdy chci, aniž bych na někoho musela brát ohledy, dělat cokoliv! Připadám si jako mladý básník, který poprvé objevuje Hlavní město umění z bezprostřední blízkosti. Dokáži si zcela jasně vybavit všechny ty bohémy: malíře, spisovatele, sochaře, kreslíře a veršotepce, kteří se sem vydali, jen tak bez plánu a bez prostředků, za inspirací. Chápu je. Ještě před pár hodinami mi Libra říkala, že by tu v Paříži rozhodně žít nemohla a já s ní tehdy pohotově souhlasila. Teď se však obávám čím dál tím víc, že že jsem jí neúmyslně lhala. Kdybych se v tu chvíli nad tou otázkou pořádně zamyslela, asi bych jí musela odpovědět jinak.


Na Gare de Lyon padl soumrak. Nazlátlé světlo stojacích lamp, veliký ciferních nádražních hodin a vzdálená klavírní melodie mě přenáší do doby před více než sto lety. Začátek nového století, dynamický ve sladké nevědomosti o nočních můrách, jež toto století ještě přinese. Zato světelná tabule odjezdů mě vyvádí z omylu. Je rok 2017. Nový začátek? Naprosto odlišný, převratový? Že bychom si to neuvědomovali, zatímco titulky novin sdělují opak?
"Spojené arabské emiráty se staly první zemí, která udělila občanství robotovi..."
"První transplantace hlavy se má uskutečnit ještě letos..."
"Vlaky bez strojvedoucího..."
"Předplatné na cestu na Mars..."
"Elektrická auta..."
"Moderní terorismus..."
"3D tiskárna..."
A jaké noční můry nás čekají tentokrát?
Sedím s knížkou v ruce na jednom z rudých kožených křesílek, ale nečtu. Nedokáži se soustředit. Něco mne stále nutí rozhlížet se po setmělé hale, pozorovat cestující, všímat si detailů i celkové atmosféry. Z nějakého důvodu cítím, že jsem tady naposledy. Tam někde v zapadlé a zaprášené části mé mysli vím, že je to absurdní. Vždyť se sem mám vrátit již za několik týdnů... Přesto však mám pocit, že již to nikdy nebude stejně. Něco končí.
Na světelné tabuli vedle čísla mého vlaku problikne nástupiště. Rychlovlak TGV, bleskový zlom v poklidné chronologii mého života. Teď mě odveze nadobro. Někam, kde mě čeká konec... ať už pomyslný nebo ne. Co by se stalo, kdyby mě ten vlak odvezl na smrt? Pousměji se. Jsem podivně smířená. V okýnku vagonu jenž míjím zahlédnu svůj rozmazaný odraz. Je to jedna velká bezděčná karikatura: pruhovaný svetřík, rudá rtěnka, baret... Proč jsem se oblékla tak směšně na můj "poslední den v Paříži"? Přestože jsem však směšná, jsem spokojená s tím, jak vypadám. Vždyť každý můj vzhled je v něčem přemrštěný. Stejně jako všechny moje emoce. A zatímco rychlovlak TGV tiše projíždí tmou, já a můj odraz v okně spolu komunikujeme němými pohledy...

"A co to vůbec píšeš?" naklání se ke mně Epona. Zírá na můj zmatený rukopis s pootevřenou pusou a zamračeným čelem.
"Nevím," odpovím jí. "Možná, že nic."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama