Boj

1. listopadu 2017 v 23:26 |  Téma týdne
Zdál se mi velmi živý sen...

Stála jsem ve dveřích a dívala se do svého pokoje. Hledala jsem zbraně. S trochou fantazie mohlo k boji sloužit takřka cokoliv, hleděla jsem do místnosti ozbrojené až po zuby. Ale já hledala něco konkrétního. Vstoupila jsem do své soukromé zbrojnice a zpoza knihovny jsem vyňala podlouhlé pouzdro. Dobře jsem věděla, že se uvnitř nachází dva skládací luky a hrska šípů s červenými letkami. Šípů bylo jen sedm... a půl. Nevadí, dají se snadno nahradit rovnými naostřenými klacky. V mysli se mi promítl výjev: mé prsty pouštějící tětivu, ostrý kus dřeva zmítající se ve své trajektorii. Zásah! Klacek se hladce zabodl do holého lýtka...

Opřela jsem pouzdro o zárubně a vrátila jsem se do své výchozí pozice ve dveřích. Hledala jsem zbraně, nebo cokoliv, co by se jako zbraň dalo použít. Vzpomněla jsem si na tyčku z tvrdého dřeva, která kdysi sloužila jako visutá hrazda. Teď se však skrývala pod matrací mé postele. To by byla dobrá zbraň - určitě by se jí dala prorazit lidská lebka. Hlavou se mi mihl obrázek: neznámý člověk klečící přede mnou, zakrvácená tvář, plešatá hlava. Vím, že je to nepřítel. Moje ruka sevřela dřevěnou tyčku a vrazila ji onomu nepříteli do spánku...

Popadla jsem tyčku a opřela ji o zárubně vedle pouzdra. Okem jsem zavadila o zaprášenou vázu stojící pod oknem. Byla na květiny vždycky příliš velká, a tak sloužila především jako skrýš na rozličné poklady. Obrátila jsem vázu vzhůru nohama a vysypala její útroby na podlahu. Ukrývala se v ní drobná hadrová panenka, spousta korálků všech tvarů a velikostí, hřeben, štětec, ale hlavně otcův lovecký nůž v koženém pouzdře. Kdysi jsem měla přísný zákaz se k tomuto noži byť jen přiblížit, natož pak se jej dotknout. Nyní se mi v hlavě přehrál výjev: moje ruka svírá lovecký nůž. TŘESK! Třesk kovu o kov. A znovu - TŘESK! Neznámá osoba třímá v ruce meč zčernalý stářím. Já s nožíkem v ruce odrážím její opakované výpady - TŘESK...

Pohlédla jsem na své zbraně a usoudila jsem, že mi budou muset stačit. Teď se ještě vhodně ustrojit. Potřebuji být schopna se volně pohybovat, utíkat a zároveň se co nejmrštněji vyhýbat ranám. Svlékla jsem si starodávný živůtek a nahradila jej sportovní podprsenkou. Ve skříni jsem objevila smaragdově zelenou halenku, dostatečně volnou a zároveň nezavazející. Vypadala honosně, pas byl obtažen stříbrnou výšivkou, na bocích byla pošita korálky a na prsou se jí leskl labradorit všemi odstíny pavího pera. Pod halenku jsem si navlékla legíny a přes ně okrově zbarvené volné kalhoty žíhané odstínem temně oranžové. Na nohou sandály s pevnou špičkou a do vlasů barevný šátek. Cítila jsem se mocně, vznešeně a silně. Cítila jsem se hodna boje.

Věděla jsem, že je čas. Opásala jsem se silným řemenem na něž jsem zavěsila nůž, přehodila jsem si luky přes rameno a tyčku jsem zastrčila do toulce na zádech. Vyšla jsem ze svého pokoje do předsíně. Podlaha byla pokryta tlustou vrstvou bláta z bot, venku bylo po dešti. Bláto mi nevadilo, veděla jsem, že ho bude venku daleko více. Pohledem jsem se rozloučila s každým detailem tvořícím můj domov a vyšla jsem z domu. Nebyla jsem však sama. Ze všech vchodů po celé ulici vycházeli mladí lidé, ozbrojení a s hrdými výrazy ve tváři. Věděla jsem, že musím jít na pole za městem. Že tam budou všichni moji přátelé, všichni moji spolužáci, všichni. Zahlédla jsem chlapce, jemuž mohlo být nanejvýš patnáct let. Měl na sobě kimono a na zádech měl připoutané dvě baseballové pálky. Myslím, že byl ze všech nejmladší. Naopak nejstarší mohl být můj soused, kterému, jak jsem věděla, táhlo na pětadvacet, měl na sobě drahý oblek a na opasku se mu houpala pistole. Na poli za městem už stály stovky dalších dívek a chlapců. Stáli v rovnoměrném houfu, podél pomyslné startovní čáry, po kotníky v bahně, zády k městu, čelem k obzoru... Zařadila jsem se mezi ně. Věděla jsem, že se budeme všichni spolu bít proti neznámému nepříteli, beze jména, bez tváře a bez pohlaví. Věděla jsem, že to bude bitva krvavá a příšerná. Věděla jsem, že mnozí z nás padnou. Ale nebála jsem se. Ani trochu. Těšila jsem se. Připadalo mi to jako pocta, jako smysl života, posvátný cíl. Boj proti bytostem, které neznáme, kvůli pohnutkám, kterým nerozumíme. Boj!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama