Listopad 2017

Host do snu

29. listopadu 2017 v 22:26 SM - Danger Ahead
Někdy (a vlastně docela často) se mi stává, že mě uprostřed noci probudí náhlý závan větru. Přináší s sebou většinou mého obvyklého nočního hosta. Nechávám okno od mého pokoje téměř permanentně na škvírku otevřené, aby mě mohla navštívit kdykoliv se jí zamane. Závan větru bývá následován dvěma slabými ranami, jak zuté boty padají na koberec, sotva slyšitelným šustěním svlékané látky a pak již cítím, jak se vloudí pod přikrývku vedle mě. Schoulí se do klubíčka, je jí zima. V tuto chvíli ji obejmu. Zabořím obličej do jejích divokých vlasů. Řekli byste jistě, že páchnou po cigaretách, prachu a hlíně, ale já, já mezi tím vším dokáži rozeznat vůni čerstvého vánku a jarních bouřek, vůni nespoutanosti a svobody. Její vůni. Natáhne se a objetí opětuje. Cítím její dech na mém hrdle, každý její dotek. Je tu se mnou. Opřu se o loket a políbím ji na čele. Vím, že se pousměje, přestože to v černo černé tmě nevidím.
Někdy zašeptá mé jméno a políbí mě na ústa. Někdy já zašeptám to její. Chtěl bych jí něco říct, chtěl bych jí to opakovat znovu a znovu, chtěl bych to křičet z okna, ať to ví celý svět! Ale ona jen zamumlá: "Neříkej to," a sevře mě pevněji. Ví to. Ví, co mám na srdci. Ale slib je slib a my si přísahali, že to nikdy nevyřkneme. Ona ví, jak toužím tento slib porušit. Ona to ví. Ale já? Já tápu v temnotách. Netuším, co si myslí, co cítí, co by si přála. Možná ji sužuje stejná touha jako mě! Ale možná, možná jí náš slib zaručuje onu pro ni tak emblematickou svobodu. Možná jí na slibu vůbec nezáleží…
A pak přijde ráno. Probudím se a můj pokoj je prázdný. Jsem sám, po hostu ani stopy, jako by to byl jen oponý sen. Já se však nenechám zmást. Vím, že tu byla. Dokonce bych byl i schopný najít drobné indikace její přítomnosti: sležená matrace vedle mě, čerstvý nedopalek na venkovním parapetu, pár zrnek hlíny na koberci pod oknem… Byla tady. To vědomí mě často konejší po zbytek dne. Přehrávám si ty ospalé noční vzpomínky pořád dokola. Byla tady a já minulou noc nestrávil sám.
Jsem na tyto noční návštěvy tak zvyklý, že když se dlouho neopakují, propadám nepokoji. Přemýšlím, jestli je v pořádku, co se jí tak mohlo stát. Ztrácím půdu pod nohama, nemám o co se opřít: stálou adresu nemá a telefon nevlastní. Někdy o ní nevím pár dní, někdy třeba několik týdnů… A pak, jen tak z ničeho nic, mě jedné noci probudí onen známý závan větru. Jako obvyle, jako by se nic nestalo. Kdo ví, kde celou tu dobu byla. Ale tato tajemnost, ta nevyzpytatelnost je její součástí. Kdybych věděl, že každou noc přijde, kdybych věděl, kde se ty týdny toulala, co dělala, kdyby na ni byly statistiky, plány a tabulky… Zkrátka nebylo by o co stát. Nebyla by to ona.

Někteří lidé jsou závislí na omamných látkách, mně stačí její vůně. Někteří potřebují k životu adrenalin a hazard, zatímco já se spokojím s onou nejistou šancí, že se objeví o půl druhé ráno v mém okně. Někdo si užívá když mu tělem pulsuje alkohol, zato já… Jsem závislý na její droze, její nezkrotnost je návyková… V žilách mi koluje MIA.

Tohle jsem vážně potřebovala...

26. listopadu 2017 v 15:58 Téma týdne
Už tak jsem v docela nepříjemné situaci a teď ještě tahle "Třídnická hodina". Učitel odešel, abychom si prý všechno v klidu vyříkali mezi sebou. Sebral si svoje věci, vyšel ze dveří, sešel do sborovny s uspokojivým pomyšlením na silnou černou kávu. Všech třicet žáků chíli tiše sedělo, jako by se ani nechystali promluvit. A pak to vypuklo! Chaos jaký svět neviděl. Křik, slova, jekot... Hysterie ze všech stran. Žáci vyskakují z lavic, ukazují na sebe prsty, nadávají si, házejí po sobě sešity. Kde jsme se to octli? Copak tohle je základní škola? Když se zaposlouchám do slovní přestřelky, zjišťuji, že všichni obviňují všechny. Začíná to nějakým naprosto primitivním problémem, jako například špatnou známkou, a pak se začnou hledat viníci, aby vina nezůstala naše. Všichni se brání proti naprosto nesouvislým argumentům, obviňují pohotově někoho dalšího, jen aby ve světle reflektorů nezůstali sami. Obviňují jeden druhého, druhý třetího, třetí dvacátého... Ale nejvíc, nejvíc obviňují ty, kteří nejsou přítomni. Nejvíc obviňují profesory. Hned, jakmile vyčerpají všechny možné viníky z řad svých spolužáků, začnou se obracet výš. A jak poslouchám, hned několik rádoby usvědčujících argumentů se opakuje stále dokola:
"Chovají se k nám tak nadřazeně!"
Ano, Sofie, protože jsou to naši lektoři. JSOU nám nadřazení!
"Nejsou schopni tolerovat ani pětiminutové zpoždění!"
Ano, Meliso, protože svými pětiminutovými zpožděními zdržuješ celou třídu.
"Čekají že cizojazyčnému textu za týden jen tak sama porozumím, aniž by mi to vysvětlili!"
Ano, Evo, protože počítají s tím, že jsi schopná těch pár slov co neznáš vyťukat do google překladače, máš na to celý týden...
"Neslyším jejich výklad!"
Ano, Juliusi, nikdo jej neslyší, protože se bavíš se svými okolosedícími kamarády.
A dav rozzuřených žáků přitakává. Mávají pěstmi, povzbuzují tyto polopravdy. Všichni bez výjimky: ti snaživí, kteří se nespokojí s jednou písemkou, kde nezískali plný počet bodů; ti průměrní, kteří dělají povyk, jen aby se cítili jakou součást klektivu; a nakonec ti flákači, kteří potřebují obětního beránka, jehož by představili svým rodičům jako původ všech svých neúspěchů. Vždyť to přece není naše vina! Je to jejich vina!
Kroutím hlavou, nechápu to. Dívka se prudce zvedne z lavice, chlapec ji opět srazí na židli. Hlasy se zvedají, překřikují. Dvě dívky přímo přede mnou nejspíš soutěží v tom, která z nich dokáže vykřičet vyšší notu, přičemž si ze vzdálenosti pouhých desíti centimetrů prskají do obličeje. Přestaňte! Dost! Nechte toho! Hlava mi třeští...
"TICHO!" Můj hlas se rozlehl po místnosti. Všichni umlkli, upírají na mě překvapené pohledy. Dost možná zapomněli na moji existenci. Po chvíli nesnesitelného hluku, chvíle dokonalého ticha. Pomíjivá chvíle. Dívka se zvedne, nahází sešity do tašky a bojovně vystrčí bradu.
"Já opravdu nemám zapotřebí, aby mi někdo říkal, ať držím hubu!" Dveře za ní zaklapnou a dívka je tatam. Další žák se zvedne.
"Nenechám se urážet!" A je pryč. Další a další.
"Nebudete na mě řvát!"
"Nehodlám se tu hádat o ničem!"
"Tohle nemá cenu!"
A další... A další...
Zbyla nás zhruba polovina. Simona si mě chladně měří.
"To se ti teda povedlo!" ohrnuje ret. "Co to mělo znamenat? Vadí ti slyšet pravdu o našich dokonalých učitelích?"
"Buďto jsi s námi nebo jsi s nimi!" prohodí výhružně Ines.
Jsem s nimi, Ines. Jsem s nimi, protože nemůžu vystát vaši drzost, vaši neúctu k nim.
Kam se poděly ty časy, kdy pro nás byl mentor bohem? Kdy studium bylo privilegium a radost. Copak si nevzpomínáte na první třídu? Jak hrdí jsme byli, když jsme s příliš velkou brašnou kráčeli před budovu naší školy! Už jsme velcí! Už jsme školáci! Kolikrát jsme doma použili argument "ale paní učitelka říkala..." a kolikrát to naše rodiče dovedlo k nepříčetnosti! Vždyť paní učitelka mívala vždycky pravdu! Co se změnilo?

Profesor se vrátil do učebny pár minut před koncem hodiny. Šestnáct žáku zplihle sedí v lavicích a beze slůvka na sebe nenávistně zahlížejí.
"Vyříkali jste si, co jste potřebovali? Ale kam se všichni poděli? Já už je zapsal do třídní knihy jako přítomné!..."

Hlavní město umění

17. listopadu 2017 v 0:18 My mess...
Zápis ze dne 3.2.2017:
Myslím, že už chápu, proč jsou všichni tak fascinovaní Paříží. Ne, že bych předtím snad Paříž neměla ráda, ba naopak, ale nějak tak tuším, že jsem ji tolik nevnímala, tolik nepozorovala a ona na mě rozhodně tolik nepůsobila. Zato teď... Když kráčím uličkami lemovanými hradbou vysokých secesních domů s břidlicovými střechami a muškáty za okny, něco mě na tom pohledu uchvacuje. Narazím-li na nějakou památku či muzeum, většinou je přejdu, nebo jen obdivuji zvenčí. Památky jsem již viděla mnohokrát a muzea si bývají velmi podobná. Zastavuji se spíše u zajímavých výkladních skříní drobných obchůdků, útulných kaváren, nebo nad dechberoucími scenériemi okolo řeky Seiny.
Možná je to tím, že jsem doposud neměla možnost projít se po Paříži. Ne, ani minutku, vždy mne těsně následovaly hloučky spoluzájezdníků či rodinny a přátel... Dnes však cítím takovou svobodu jako snad nikdy dříve. Mohu jít kam chci, kdy chci, aniž bych na někoho musela brát ohledy, dělat cokoliv! Připadám si jako mladý básník, který poprvé objevuje Hlavní město umění z bezprostřední blízkosti. Dokáži si zcela jasně vybavit všechny ty bohémy: malíře, spisovatele, sochaře, kreslíře a veršotepce, kteří se sem vydali, jen tak bez plánu a bez prostředků, za inspirací. Chápu je. Ještě před pár hodinami mi Libra říkala, že by tu v Paříži rozhodně žít nemohla a já s ní tehdy pohotově souhlasila. Teď se však obávám čím dál tím víc, že že jsem jí neúmyslně lhala. Kdybych se v tu chvíli nad tou otázkou pořádně zamyslela, asi bych jí musela odpovědět jinak.


Na Gare de Lyon padl soumrak. Nazlátlé světlo stojacích lamp, veliký ciferních nádražních hodin a vzdálená klavírní melodie mě přenáší do doby před více než sto lety. Začátek nového století, dynamický ve sladké nevědomosti o nočních můrách, jež toto století ještě přinese. Zato světelná tabule odjezdů mě vyvádí z omylu. Je rok 2017. Nový začátek? Naprosto odlišný, převratový? Že bychom si to neuvědomovali, zatímco titulky novin sdělují opak?
"Spojené arabské emiráty se staly první zemí, která udělila občanství robotovi..."
"První transplantace hlavy se má uskutečnit ještě letos..."
"Vlaky bez strojvedoucího..."
"Předplatné na cestu na Mars..."
"Elektrická auta..."
"Moderní terorismus..."
"3D tiskárna..."
A jaké noční můry nás čekají tentokrát?
Sedím s knížkou v ruce na jednom z rudých kožených křesílek, ale nečtu. Nedokáži se soustředit. Něco mne stále nutí rozhlížet se po setmělé hale, pozorovat cestující, všímat si detailů i celkové atmosféry. Z nějakého důvodu cítím, že jsem tady naposledy. Tam někde v zapadlé a zaprášené části mé mysli vím, že je to absurdní. Vždyť se sem mám vrátit již za několik týdnů... Přesto však mám pocit, že již to nikdy nebude stejně. Něco končí.
Na světelné tabuli vedle čísla mého vlaku problikne nástupiště. Rychlovlak TGV, bleskový zlom v poklidné chronologii mého života. Teď mě odveze nadobro. Někam, kde mě čeká konec... ať už pomyslný nebo ne. Co by se stalo, kdyby mě ten vlak odvezl na smrt? Pousměji se. Jsem podivně smířená. V okýnku vagonu jenž míjím zahlédnu svůj rozmazaný odraz. Je to jedna velká bezděčná karikatura: pruhovaný svetřík, rudá rtěnka, baret... Proč jsem se oblékla tak směšně na můj "poslední den v Paříži"? Přestože jsem však směšná, jsem spokojená s tím, jak vypadám. Vždyť každý můj vzhled je v něčem přemrštěný. Stejně jako všechny moje emoce. A zatímco rychlovlak TGV tiše projíždí tmou, já a můj odraz v okně spolu komunikujeme němými pohledy...

"A co to vůbec píšeš?" naklání se ke mně Epona. Zírá na můj zmatený rukopis s pootevřenou pusou a zamračeným čelem.
"Nevím," odpovím jí. "Možná, že nic."

Ať už je výhra cokoliv!

15. listopadu 2017 v 0:49 My mess...
Tak co mi dnes povíš milého, Člověče? Budeš opět opakovat ty samé urážky, nebo dnes snad přijdeš s něčím novým a převratovým? Co prosím? Že nikoho nezajímám a nikomu na mě nazáleží? Že až umřu, ani slza neukápne? Svět se bude točit dál, že ano? Mám IQ poloopice, co se praštila do hlavy? Jsem píča? Jsem jen otravná veš? Jsem osina v prdeli tvého každodenního života? Co dál, Člověče? Co mi ještě řekneš? Nikdy v živote neuspěji? Skončím na ulici a budu kouřit bezdomovcům, abych vůbec měla co jíst? Vybrala jsem si naprosto směšný životní cíl? Jsem blbá? Jsem mor? Jsem absolutně vypatlaná? Opravdu? Hrozně tě seru pokaždé, když otevřu držku, ale zároveň tě baví se se mnou hádat? A můžu dělat co chci s přesto mě pořád budeš urážet, protože svět je nespravedlivý?

Ach, milý Člověče... Milý naivní Človíčku! Oháníš se svou duchaplností, a přitom si nevidíš ani na špičku nosu. Kdyby ses totiž rozhlédl okolo sebe, kdyby ses na mě někdy podíval, než do mě začneš kopat, zjstil bys, že je to naprosto naopak.

Pokud nikoho nezajímám, jakto, že mám tolik dobrých přátel, kteří mě vždycky podrží, a rodinu, která mě nadevše miluje a je na mě hrdá? Pokud až umřu ani slzy neukápne, proč již teď slzy kanou, když cestuji dále od mých blízkých? Pokud se nic nezmění a svět se bude točit dál, jakto, že již dnes měním svět okolo sebe každým slovem, činem, myšlenkou? Jakto, že s mým poloopičím IQ jsem ve škole nadprůměrným studentem? A jsem víc píči než ty kdy dostaneš... Proč, když jsem tak otravná, chodí za mnou kamarádi sami od sebe, protože se se mnou rádi baví? Pokud jsem osina v tvé prdeli, k čemu ti pomůže, že ránu budeš pořád dokola dráždit? Nikdy v životě neuspěji a proto jsem neprojela jediné přijímací zkoušky v mém životě, že? Pokud budu bez peněz, dokážu se zařídit, neboť narozdíl od tebe umím rukama doopravdy pracovat (ne, klávesnice počítače se nepočítá jako práce, Člověče...). A je můj životní cíl směšný jen proto, že jsem postavila na svém žebříčku priorit štěstí výš než peníze? A jaká je definice slova "blbá", Člověče? Víš to vůbec? Jsem nevyléčitelná nemoc, neboť odmítáš být uzdraven. Člověče, tady nejde o tvoje pobavení mou hloupostí, tady jde o tvoji potřebu dokazovat si svou nadřazenost. A nejsi to ty, kdo se tím upřímně baví, ale já, neboť jsi v těchto situacích tak směšný... A ne, nenechám se urážet někým, kdo mi nesahá ani po kotníky. To jsi na omylu.


A pokud je svět nespravedlivý, tak proč jsem já šťastná a ty zoufalý?

Spike & Mia (2)

13. listopadu 2017 v 1:47 SM - Danger Ahead
Mia seděla za kuchyňským stolem a snídala cereálie bez chuti. Oči měla upřené na hromadu špinavého prádla na křesle v obývacím pokoji. Už dva roky se jej nikdo ani nedotkl, natož pak aby vypral. Sklopila zrak na své obří vybledlé triko s nápisem "FOOTBALL KING" na prsou a s nelibostí shledala, že by se z něj dalo nakrásno vyčíst vše, co za posledních pár dní jedla a pila. Zamračila se a vložila si do úst další sousto. Za jejími zády se o lednici opírala hromada prázdných krabic od pizzy, přerůstala odpadkový koš a nebezpečně se nakláněla nad stůl. Mia se k hromadě otočila a v duchu všechny krabice spočítala. Ano, pokud byly její výpočty správné, živila se pizzou poslední tři týdny. Spolkla další lžíci čokoládových hrudek a opět se zahleděla na hromadu prádla.
Z pracovny se ozvala hlasitá rána a několik italských nadávek. Mia odsunula poloprázdnou misku a slezla z barové stoličky. Vešla do obývacího pokoje, který se ze všeho nejvíc podobal rozpadající se galerii absurdně nevzhledných děl moderního umění. Přímo vedle pověstné Hromady prádla se skvělo dílo jménem Osvětlení v televizoru, respektive jen zbytek tyče stojací lampy trčící z obrazovky. Mie to trochu připomínalo zlomenou kost trčící z otevřené rány. Na prahu si zula tenisky a co nejtišeji vešla do předsíně. Křik sílil. Zastavila se přede dveřmi pracovny, tam už bylo slyšet každé slovo, které její otec zařval do telefonu.
"Víš kam si tu svoji nabídku můžeš strčit? Jo, tak ty to víš!? Říkám ti, Enzo, minule se všechny prodaly pekelně hluboko pod cenou, za jakou jsem je od tebe... drž hubu!... od tebe jsem je koupil! To už nikdy, slyšíš, NIKDY nebudu riskovat! ... Enzo... ENZO... Enzo, podívej se, ty víš, že já chci, abys byl můj dobrý přítel. A co víc, TY víš, že chceš být můj přítel. Nemám pravdu? ... Enzo, ty totiž dobře víš, že nechceš být můj NEPŘÍTEL! Nechtěj být můj nepřítel, Enzo!" Pietro Ostici se odmlčel a Mia zaslechla svižné štěbetání vycházející ze sluchátka. Načež její otec pokračoval v rozhovoru. "No, to je lepší... Kolik? Dvě stě? ... Ale jen, že jsi to ty, Enzo, příteli... Ale jestli se to zase prodá za míň... Však ty víš. Tak kdy tě uvidím, milý Enzo? Nene, čtvrtek, to je moc pozdě. Já už to chci mít za sebou zítra! Máš se zítřkem nějakej problém, Enzo? Jistěže nemáš... Tak U Billa v devět? ... Sklapni, Enzo... Pozdravuj matku..."
Ozvalo se třísknutí sluchátka a následně další hrstka nadávek. Mia se po špičkách rozběhla zpět do kuchyně. Skočila na barovou stoličku a zabořila lžičku zpět do nedojezené snídaně. Chvilku na to její otec vysupěl z pracovny a namířil si to do obývacího pokoje. Minul Osvětlení v televizoru, zpod Hromady prádla vytáhl jednu relativně čistou košili, načež prošel kuchyní do haly. Ani okem o svou dceru nezavadil. Po několika minutách se Pietro Ostici prohnal kuchyní zpět, tentokrát ovšem zamířil ven z domovních dvěří. Mia za ním vyplázla jazyk. Ublíženě seskočila ze stoličky, došla k lednici a ze všech sil ji nakopla. Jistě, že si nevzpomněl. Proč by ho taky třinácté narozeniny jeho dcery měly zajímat? Vztekle došla k nástěnému kalendáři a odtrhla dnešní datum. Hnusnej den, osmadvacátýho... Každej rok doufám a on nikdy nic nezmění. Ale letos, letos něco změním já sama!
Když vykoukla na ulici, bylo jí jasné, že Pietro Ostici nešel jen přes ulici do přízemní budovy s neoovým označením "U Billa", nýbrž, že odjel někam, odkud se jen tak nevrátí. Jeho drahé auto bylo pryč a garáž byla zamknutá. Teď měla jedinečnou šanci. Teď nebo nikdy! Pracovna byla v troskách: knihovna ležela převrácená na podlaze, z polstrovaného křesílka trčelo několik kuchyňských nožů a po podlaze se povalovaly předměty všemožných tvarů. Mia přešla po hromadě prázdných tašek ke stolu. Zhluboka se nadechla a vydechla. Opravdu to chceš udělat, Mio? V tu chvíli však spatřila na zemi pod nánosem zmačkaných igelitových pytlíků fotografii. Tři usmívající se obličeje, šťastná rodinka, řekli byste si... Teď jako by měl každý z nich jeden igelitový roubík a všichni spolu se šťsstně dusili. Miu to dopálilo. Zvedla sluchátko telefonu a vytočila číslo.
"Policejní stanice Stormford, jak vám mohu pomoci?"

---

Tu noc Mia nemohla usnout ještě dlouho poté co ulehla. Přemýšlela nad telefonátem znovu a znovu, přemýšlela nad jeho důsledky, přemítala, zda to bylo správné rozhodnutí... Jisté bylo jedno - letos se to opravdu změní! Ať už k horšímu nebo k lepšímu. Všechno nejlepší k třináctinám, Mio! Když konečně usnula, padla do jí již dobře známé noční můry.
Ocitla se sama na kovovém mostě zahaleném v mlze. Mrholilo a Mia slyšela hukot řeky pod sebou. Byla rozvodněná. V mlze před ní se pohybovala osamělá postava. Byla to žena s dlouhými zplihlými vlasy, oděná ve značkovém kabátě a v lodičkách meruňkové barvy. Mia věděla, že ženiny vlasy byly před před pár hodinami pracně natočeny v salónu, ale, že žena chodila deštěm tak dlouho, že veškerá snaha kadeřnice přišla vniveč. Věděla také, že žena má temné kruhy pod očima, neboť už dva týdny dobře nespala, i, že ženina rozteklá řasenka byla zakoupena v jednom z nejdražších obchodních domů ve městě. A postava šla dál a dál mlhou. Mia ji následovala jako stín, přestože věděla kam míří i přestože věděla, co se bude dít. Došly spolu doprostřed mostu a žena se opřela o zábradlí. Mia přistoupila blíž a ještě jednou si ji prohlédla, její vyhublý silně nalíčený običej, její drahé oblečení a přebytečné množství šperků... Přesně takhle si ji pamatovala. Žena pevně sevřela zábradlí ve svých kostnatých rukou a několik umělých nehtů se ztratilo v hlubinách rozbouřené řeky. A ona začala křičet. Křičela tak pronikavě, tak zoufale, že to Miu vyděsilo, třebaže ten křik slýchávala téměř každou noc, znova a znova, poslední dva roky.
A žena zatím už začala šplhat na zábradlí. První meruňková lodička skončila ve vodě, za chvíli i druhá. Mia už se ji nesnažila zastavit, ani na ni promluvit. Věděla, že by nic nepomohlo. Ani kdyby skočila do vody za ní, nic by se nezměnilo. Už to všechno zkoušela. A tak zase jednou bezmocně sledovala, jak se její matka vrhá do prázdna, jak se třepotá ve větru a jak se její tělo ztrácí ve vlnách. Mia zůstala na mostě sama. Jen ona a její slzy a jeden umělý nehet ležící na kraji mostu pod zábradlím.

---

Policejní zpráva:
Pietro Ostici vyšel z domu přesně ve 20 hodin 58 minut. Na sobě měl džínové kalhoty, šedou košili a černé sako. V pravé ruce nesl sportovní tašku a v ní dvě stě tisíc v hotovosti. Přešel silnici a ve 21 hodin 01 minut vešel do baru U Billa, kde se měl setkat s jistým Enzem Biondi. Pan Biondi se však již nacházel v poutech v jednom z policejních vozů. Když pan Ostici spozoroval strážce zákona čekající za barem, přesně ve 21 hodin 03 minut z baru U Billa odešel. Když si však všiml policejních antonů blokujícíh ulici, dal se na útěk dvorkem domu paní Frowningové. Policejní hlídky jej chvíli stíhaly, avšak nemohly riskovat úprk takto důležitého podezřelého. Začly tudíž naň střílet ze služebních zbraní.
Pietro Ostici zesnul ve 21 hodin 09 minut.

---

Mia seděla za oknem svého pokoje a ořezávala kus dřeva do špičky. Náhle se celá ulice zaplnila blikajícími červeno-modrými světly. Miu to z nějakého důvodu vyděsilo, světla byla všude! Domy, stromy, dokonce i její pokoj, všechno blikalo červená, modrá, červená, modrá, červená, modrá... A pak uslyšla hlas. Z něčí vysílačky se rozlehlo:
"Podezřelý zastřelen při pokusu o útěk, opakuji, podezřelý zastřelen při pokusu o útěk."
Mia seskočila z okna a chytla se za hlavu. Tohle není správně! Takhle by to nemělo být! Mělo to přeci skončit jinak! V přízemí se ozývaly rány, jak se někdo pokoušel vyrazit dveře. Mia byla čím dál vystrašenější. Popadla svůj batoh a spěšně do něj nacpala vše, co by dle jejího názoru mohla potřebovat. Nůž, nějaké oblečení, balíček sušenek, svazek bankovek, pistoli, krabičku nábojů, propisovací tužku a blok... Svezla se po okapu a utekla zahradou. Pryč od svého červeno-modře blikajícího domova.

---

Miu probralo blikající světlo. Ale nebylo červeno-modré, bylo oranžové a patřilo vozu odtahové služby. Pro Miu, která zrovna ležela natažená na zadních sedadlech opuštěné dodávky, v níž posledních pár měsíců více méně bydlela, to byla možná horší zpráva, než kdyby se skutečně jednalo o policii. Prudce se posadila a popadla svůj batoh. Dodávka sebou prudce škubla a Mia se rázem ocitla v kufru. Otevřený batoh nadskočil a vypustil všechen její majetek na svobodu. Mia zaklela a jala se vše rvát co nejrychleji zpět do kapes, ale dodávka už se za hlasitého skřípání sunula vpřed na odtahovou plošinu. Podařilo se jí z auta vyskočit na poslední chvíli. Zakřičela na muže v zářivě oranžové vestě několik nadávek a vydala se na cestu za novým bydlením. Doprovázelo ji jen vzdálený skřípot a ozvěna nočních můr o její rodině.

Šedé období (1)

2. listopadu 2017 v 14:54 My mess...
Našla jsem v jednom z mých sešitů zápis ze dne 14/3/2017. Tehdy jsem zrovna měla jedno ze svých "šedých období"... Nepsala jsem to, abych byla politována, ale abych to ze sebe mohla dostat... Jakkoliv, ale co nejrychleji. Vedle narychlo naškrábaného data stojí:

Proč se zas cítím tak špatně? V pátek jsem musela použít svou postel jako boxovací pytel, v sobotu jsem strávila dvě hodiny zavřená ve skříni, v neděli jsem se rozbrečela kvůli naprosté kravině. Včera večer mi Člověk napsal: "Hej, mám takovou existenční krizi..." A je to tu zase. Člověk má krizi. Člověk se cítí "jako v depresi, ale v takové divné depresi", už se "ani nemůže podívat po hezké holce, aniž by si vzpomněl na svou momentální femme fatale". No chudák! Pokusila jsem se jej rozveselit vtipem, ale bylo mi řečeno, že "na vtipy je teď opravdu špatná chvíle" a že "to mám brát vážně".
Dobrá, když vážně, tak vážně! Taky přihodím svoje problémy. Už dlouho jsem mu chtěla napsat, že mě tu pár osob dohání k šílenství, nebo, že když se rozzlobím, začnu být přehnaně agresivní a ohánět se okolo sebe nožem, což mě děsí, protože jsem taková nebývala... Tolik věcí s kterými bych se ráda svěřila, ale radši jsem to nějak zestručnila. Byla jsem tak ráda, že to konečně můžu někomu napsat, všechny mé příznaky šílenství. V mysli jsem volala o pomoc, nebo alespoň o radu...
"Stárneš." Stárneš, holka, proto se cítíš tak divně. "Stárneš." A to bylo všechno. Vrátil se k podrobnému popisování jeho pocitů a obav. "Všichni okolo jsou šťastní a jen tak živoří," píše. Samozřejmě, to bys ale musel vystrčit hlavu zpod toho svého bouřkového oblaku, pak bys možná živořil taky, Člověče. Možná by sis všiml, že svět není jen černobílé romantické drama s tebou a tvou femme fatale v hlavní roli. Možná by sis všiml barev okolo... Ale Člověk pokračuje ve svém výlevu: "A ty to jen sleduješ a víš, že chceš zažít tu hloubku." Samozřejmě, ty totiž o hloubce něco víš! Zvláště když jde o hloubku citovou, proto jsi vystřídal patnáct přítelkyň, že? A pak, že já jsem naivní...
Celé to bylo tak směšné, až mě to rozbrečelo. Nenávidím se za to, že mě taková hloupost rozbrečela. Nenávidím ho za to, že mě rozbrečel. Brečím a nenávidím ho. A to jsem ho před pár lety považovala za svého nejbližšího přítele. Proč vlastně brečím? A proč ho nenávidím? Jsem hysterická...
11:21, už jen dvacet devět minut do konce hodiny, pak si můžu nerušeně zoufat celých dvacet minut. Potom se budu chvíli usmívat, až půjdu se spolubydlícími na oběd, a pak si můžu zoufat dál až do dvou hodin odpoledne. Před týdnem jsem sama před sebou schovala nůž a teď ho nemůžu nikde najít. Možná je to tak lepší. Dvacet čtyři minut do konce. Až se vrátím do svého pokoje, zavřu se do skříně. Ve skříni je mi dobře. Jen já a tma a moje představy. Tam si můžu zoufat jak jen chci, tam mě nikdo nebude rušit. Osmnáct minut.
Včera o půlnoci mě Spike vyzval, abych to vykřičela, ať už je to cokoliv. Řekl: "Do you remember the old Silent Scream?" A tak jsem křičela. Potichu, ne hlasitěji než bzučí moucha a přitom z plných plic. Křičela jsem, až mne bolely všechny mimické svaly, až jsem byla ve tváři rudá jako rak a moje kůže žhnula, že se moje slzy namísto koulení se rovnou vypařovaly. Dvanáct minut. Včera se mě ostatní ptali, co se děje. "Seš ňáká přejetá, ne?" Řekla jsem jim, že v seriálu zemřela moje oblíbená postava. A oni se mi smáli. "Seriál není život, holka!" Ne, seriál není život. Seriál je realističtější.
Sedm minut. Hlavou se mi promítají apokalyptické výjevy. Válka, boj, masakr. Jde o život. Rozbořená města, v nichž se hbitě ze stínu do stínu pohybují skupinky mladých mého věku. Ti co se narodili mezi rokem 1995 a 2005. To jsou ti, co přežijí. Ti mladší dvanácti let jsou zabíjeni těmi staršími třiadvaceti. A ti starší třiadvaceti jsou zabíjeni námi, abychom pomstili ty mladší. To je nový koloběh života... Tři minuty... Jedna...
KONEC

"Samomluva je první příznak debility!"

2. listopadu 2017 v 10:13 My mess...
Ach, kolikrát jsem jen slyšela tuhle větu! Každý rok na základní škole minimálně stokrát. Že si ty děti nevymyslí něco nového! Tehdy jsem bya tak zvyklá být sama, že jsem si neustále něco vykládala, tvořila jsem příběhy, komentovala jsem situace a nebo jsem se pokoušela sama sobě něco vysvětlit. A pak vždycky někdo přišel a prohlásil, že mluvit si sám pro sebe není normální.
A PROČ BY NE?

Když jsem byla malá a chodily jsme s mámou domů naší ulicí, často jsme míjely jednu postarší bezdomovkyni. Vždy kladla velmi pravidelně jednu nohu před druhou, hlavu měla skloněnou a zakrytou kapucí, ale hlavně - pokaždé si pro sebe něco povídala. Přesně si vybavuji, jak mi máma sevřela ruku pokaždé, když nás žena míjela. Jako by se bála, že mě snad vyrve z matčiných rukou a uteče se mnou do neznáma, jako Usain Bolt utíká jeho soupeřům s nadějí na výhru... Jednou jsem se mámy zeptala, proč mi vždycky stiskne ruku, když míjíme onu bezdomovkyni.

"Víš, dávej si pozor na lidi, co si mluví sami pro sebe! Většinou mají nějaké psychické problémy.. Můžou být nebezpeční."

Je mi jasné, že jestli podobné odůvodnění slýchávali i moji spolužáci ze základní školy, asi jsem jim naháněla se svým mumláním hrůzu. Vždyť jsem naháněla hůzu i rodičům! Jednou jsem si před spaním vykládala příběh o chlapci jménem Gabriel. Dveře mého pokoje se rozletěly a matka se vyděšeně zeptala: "S kým to tady mluvíš?"
A tak jsem musela vysvětlit, že sama sobě před spaním vykládám pohádky, aby se mi lépe usínalo. Když nad tím teď přemýšlím, je to vlastně smutná vzpomínka...

Kdyby jen viděli! Kdyby jen viděli a hlavně slyšeli ty rozmluvy, co sama se sebou vedu teď! To už nejsou jen příběhy vykládané jedním vypravěčem, nýbrž plně rozvinuté dialogy. A to ještě ve třech různých jazycích. Obměňuji je tak, aby mi lidi okolo nerozumněli. Když vím, že rozumí dvěma jazykům, automaticky přepnu na ten třetí, a tak dále, a tak dále... A ta témata? Velmi často komentuji to co vidím, co se kolem mě děje. Pozoruji lidi a přemítám nad tím, kdo jsou, kde žijí, co dělají. Proč se asi tváří smutně nebo naopak rozjařeně. Kam míří. Kde skončí.
Samozřejmě si nadále vymýšlím všelijaké příběhy, samomluva se však ještě poněkud rozrostla a když jsem zavřená ve svém pokoji, tak si ony příběhy i dramaticky přehrávám. S kostýmy, maskami, kulisami, tvořím jednotlivé repliky, jsem celý divadelní ansámbl a zrcadlo je divák. Vžiju se do emocí svých postav a pak se jen těžce dostávám zpět do reality.
A pak tu jsou ty rozmluvy, kdy dělám sama sobě psychiatra. Často se konají okolo druhé ráno, z ničeho nic se probudím a mám pocit, že vybuchnu. A tak začnu svůj psychický stav zkoumat ze všech úhlů, rozebírat do detailů, oprašovat záhyby, osvětlovat temná zákoutí. Někdy se vypovídám a všechno je v pořádku. Někdy ne... Ale o tom jindy.
Samomluva je první příznak debility, říkali mi. Pokud se první příznaky projevovaly už v tak útlém věku, to by znamenalo, že dnes jsem už naprostý blázen...
...
A PROČ BY NE?

Spike & Mia (1)

2. listopadu 2017 v 1:15 SM - Danger Ahead
V noci na pátého ledna napadl sníh. Vše pokrýval bílý závoj, hladký, ničím nenarušen... Jen jedna klikatá řada hlubokých šlápot se táhla od silnice k parku. Každou chvíli se točila doprava či zase doleva, kličkovala a křižovala se. Stopy končily pod skupinkou několika mladých smrků. Ve sněhu mezi stromky ležela lehce oblečená dívka. Její hruď v krvavě rudém nátělníku se jen neznatelně zvedala a zase klesala, její zbledlé rty se třásly a její permanentně opálenou pleť pomalu pokrývay vločky.

Spike Howard si sundal sluchátka a zaposlouchal se. V chodbě zvonil telefon. Už se chystal opustit své typické stanoviště na posteli, aby na zvonění odpověděl, ale jaho matka byla rychlejší.
"Haló?" slyšel Spike skrz dveře svého pokoje. Následovala chvíle ticha, načež se znovu ozval hlas paní Howardové. Tentokrát však ještě tlumenější, nejspíš si přikryla ústa rukou.
"Ne, není tu. Nebude s vámi mluvit. Ne. Ne! Mně je naprosto jedno odkud voláte, ale už nevolejte!" Spike přes stěnu zaslechl zaklapnutí sluchátka a matčin hluboký vzdech. Teď si prohrábne vlasy, sejde dolů do kuchyně a pustí si rádio! Pomyslel si. Podle jeho zkušeností trvala cesta od telefonu k rádiu zhruba 27 vteřin. A opravdu, přesně za půl minuty se přízemím rozezněla hudba. Spike pootevřel dveře svého pokoje a vykoukl do chodby. Nikde nikdo. Připlížil se k telefonu a vytočil poslední číslo. Po nekonečně dlouhém vyzvánění se na druhé straně ozval hrubý hlas.
"No?"
"Mio, to jsi ty?"
"No neříkej, máti tě pustila k telefonu?" zabručela Mia.
"Neví, že volám. To je fuk... Proč proboha voláš k nám domů? Víš, že tě nemůže vystát! A odkud vůbec voláš?"
"Podrž se něčeho." Spike radši poslechl a přidržel se stolku. U Mii člověk nikdy neví, co čekat... "Volám ze zasrané nemocnice!"

"Tak povídej." Spike a Mia vycházeli z nemocnice města Stormford. "Jak ses tam sakra dostala?" Mia měla temné kruhy pod očima a vražedný výraz ve tváři. Spike moc dobře věděl proč - Mia nenáviděla doktory, stejně jako všechny osoby, na nichž by mohla teoreticky být závislá. A uměl si představit, že klid na lůžku jí asi taky zrovna nevyhovoval... Mia odkopla kámen z chodníku a křivě se usmála.
"Víš, kdo je Richie?"
"To je ten, jak od něho kupuješ trávu, ne?" svraštil čelo Spike.
"Jo, sem tam..." Mia se odmlčela... "Předevčírem jsem ho potkala v Rock'n'Dustu, byl tam s nějakým týpkem jménem Finn. A tenhle zkurvysyn," ...vztekle nakopla nejbližší dopravní značku... "No, podle všeho mi něco nasypal do pití." ...a rozhodila rukama v popuzeném gestu.
"Richie?"
"Ne! Ten druhej, ten Finn. Bílý pláště mi ani nebyly schopný říct, co to bylo. Furt do mě hustili nějaký odborný sračky... To to nemohli nazvat nějak normálně jako třeba LSD nebo crack nebo tak, něco srozumitelnýho?" Spike mlčky pokrčil rameny a Mia pokračovala. "Probrala jsem se až v jeho autě. Neměla jsem polovinu svých věcí a ta svině mě držela za stehno. Tak jsem mu dala předloktím do huby..." Mia vždycky nosila řady okovaných náramků, při představě oné rány Spike bezděčně zaskřípal zuby. V tu chvíli mu onoho únosce bylo téměř líto.
"A víš, co ten debil udělal?" nadzvedla obočí Mia. "Ten debil mě vyhodil za jízdy z auta a ujel! Našli mě nějací pejskaři jak ležím zasněžená v parku. Umíš si to představit, bílý pláště do všeho strkaly nos: jak se jmenuju, kde bydlím, jestli jsem plnoletá a tak dále... Musela jsem tam zůstat dva dny kvůli prochlazení, odřeninám a taky kvůli těm drogám na pozorování. Radši jsem jim řekla, že si vůbec nic nepamatuju, aby za mnou neposlali fízly nebo něco..."
"Vůl!" přitakal Spike. "Hlavní je, že žiješ. Teď už s tím holt nic nenaděláme."
"Počkej, počkej!" Mia ho rázně přerušila a ten den poprvé se k němu otočila čelem. "Nenaděláme? Spiku, já toho zmrda najdu. A až ho najdu..." Větu už nedokončila, jen se opět křivě usmála a odvrátila tvář. Spike už měl s nedokončenými větami určté zkušenosti, a tak raději věcně změnil téma.
"Stmívá se, máš dneska kde spát?"
"Sněžilo, na vrakovišti bude mokro, tam dnes ani nepáchnu. Ještě se zeptám kamaráda, jinak budu muset do domova-nedomova."
"Jakýho kamaráda?" Mie zacukaly koutky při pohledu na Spikeův ublížený výraz.
"Nemohla bych u tebe přespat, Spiku?"
"Víš, že vždycky můžeš."
A tak naše dvojice prošla městem až k řadě vilek na předměstí a, jako už tolikrát předtím, Spike vešel hlavním dveřmi, zatímco Mia vylezla po okapu oknem do jeho pokoje. Jako tolikrát předtím povečeřeli studenou pizzu, kterou zapili whiskey ze skrýše za skříní, a jako tolikrát předtím si usnuli v náručí.

Spikea probudil neobvyklý nasládlý závan, co se prohnal pokojem. Převalil se na bok a pomalu otevřel oči. Zíral přímo na holou stěnu o niž se opírala jeho baseballová pálka. Něco s ní však nebylo v pořádku - na hladkém dřevě se vyjímaly temně rudé skvrny zasychající krve. Spike se prudce posadil a spatřil Miu sedící na parapetu.
"Do háje, víš, že v mým pokoji nemůžeš kouřit trávu!" Mia mu věnovala jeden bezvýrazný pohled a opět se zahleděla z okna.
"Našla jsem ho," prohlásila zcela klidně.
"Koho?"
"Finna. Jel tady přímo pod okny v tom jeho sporťáku a vyzvedl dceru vašich sousedů. Půjčila jsem si tvoji motorku."
"TY SIS PŮJČILA MOJI MOTORKU???"
"Jo."
"Mio, jestli to matka slyšela..."
"Neslyšela, spí. A kdyby to slyšela, tak by šla do tvého pokoje a viděla, že spíš. Pomyslela by si, že to nebyla tvoje motorka a šla by si zase lehnout." Spike musel uznat, že to dáva smysl. "Taky jsem si půjčila tvoji baseballku..."
"Všiml jsem si." Spike s nevolí sledoval, jak Mia típla jointa o rám okna a zahodila jej do křoví pod oknem.
"Jeli do nějakého klubu, kde jsem odchytla tu jeho buchtu na záchodech. Vysvětlila jsem jí s jakou sviní se zahazuje a domluvily jsme se, že ho vyláká na zadní dvorek. Dala jsem mu lekci." Mia se nebezpečně naklonila z okna a odplivla si. "Ale musím uznat, že ta buchta od vedle má dobrej žaludek. Celou dobu mě sledovala a pak jsme si rozdělily to, co u sebe měl."
"Začínám se bát toho, co se děje na dámských záchodech," prohodil Spike a potřásl hlavou. "Co když se příště rozhodneš dát lekci mně?" Mia slezla z parapetu a lehla si zpátky ke Spikeovi.
"U tebe zatím nemám důvod..."

Spike jen napolo vnímal kroky za dveřmi pokoje. Pořádně se probudil, až když se dveře prudce rozletěly. Instinktivně vyskočil z postele a stanul tváří v tvář své matce. Rychle přelétl očima postel, ale po Mie nebylo ani stopy.
"Sakra, mami, vyděsila jsi mě!"
"To je mi líto, ale... měla jsem takový... pocit... pocit, že je tu zase ta výtržnice."
"Co by tu proboha dělala, vždyť jsi jí zakázala sem chodit."
"Nevím, byl to jen pocit..." Paní Howardová těkala pohledem ze strany na stranu a vypadala nanejvýš vyplašeně.
"Kolik je hodin?" Spike zamžoural na kalendář na stěně. Byla neděle.
"Je teprve šest, omlouvám se, klidně ještě spi." Spike sledoval, jak jeho matka pomalu a jistě couvá do chodby, když v tom...
"Proboha, co se to stalo s tvojí pálkou?" Spikeovi se na vteřinu zastavilo srdce, když si vzpomněl, že pálku zapomněl umýt nebo alespoň někam schovat.
"To... to je kostým! Fred pořádá strašidelnej večírek, napadlo mě, že bych mohl jít za... za baseballového vraha?" Načež s hrdým výrazem dodal: "Ta krev vypadá pravě, že?"

Boj

1. listopadu 2017 v 23:26 Téma týdne
Zdál se mi velmi živý sen...

Stála jsem ve dveřích a dívala se do svého pokoje. Hledala jsem zbraně. S trochou fantazie mohlo k boji sloužit takřka cokoliv, hleděla jsem do místnosti ozbrojené až po zuby. Ale já hledala něco konkrétního. Vstoupila jsem do své soukromé zbrojnice a zpoza knihovny jsem vyňala podlouhlé pouzdro. Dobře jsem věděla, že se uvnitř nachází dva skládací luky a hrska šípů s červenými letkami. Šípů bylo jen sedm... a půl. Nevadí, dají se snadno nahradit rovnými naostřenými klacky. V mysli se mi promítl výjev: mé prsty pouštějící tětivu, ostrý kus dřeva zmítající se ve své trajektorii. Zásah! Klacek se hladce zabodl do holého lýtka...

Opřela jsem pouzdro o zárubně a vrátila jsem se do své výchozí pozice ve dveřích. Hledala jsem zbraně, nebo cokoliv, co by se jako zbraň dalo použít. Vzpomněla jsem si na tyčku z tvrdého dřeva, která kdysi sloužila jako visutá hrazda. Teď se však skrývala pod matrací mé postele. To by byla dobrá zbraň - určitě by se jí dala prorazit lidská lebka. Hlavou se mi mihl obrázek: neznámý člověk klečící přede mnou, zakrvácená tvář, plešatá hlava. Vím, že je to nepřítel. Moje ruka sevřela dřevěnou tyčku a vrazila ji onomu nepříteli do spánku...

Popadla jsem tyčku a opřela ji o zárubně vedle pouzdra. Okem jsem zavadila o zaprášenou vázu stojící pod oknem. Byla na květiny vždycky příliš velká, a tak sloužila především jako skrýš na rozličné poklady. Obrátila jsem vázu vzhůru nohama a vysypala její útroby na podlahu. Ukrývala se v ní drobná hadrová panenka, spousta korálků všech tvarů a velikostí, hřeben, štětec, ale hlavně otcův lovecký nůž v koženém pouzdře. Kdysi jsem měla přísný zákaz se k tomuto noži byť jen přiblížit, natož pak se jej dotknout. Nyní se mi v hlavě přehrál výjev: moje ruka svírá lovecký nůž. TŘESK! Třesk kovu o kov. A znovu - TŘESK! Neznámá osoba třímá v ruce meč zčernalý stářím. Já s nožíkem v ruce odrážím její opakované výpady - TŘESK...

Pohlédla jsem na své zbraně a usoudila jsem, že mi budou muset stačit. Teď se ještě vhodně ustrojit. Potřebuji být schopna se volně pohybovat, utíkat a zároveň se co nejmrštněji vyhýbat ranám. Svlékla jsem si starodávný živůtek a nahradila jej sportovní podprsenkou. Ve skříni jsem objevila smaragdově zelenou halenku, dostatečně volnou a zároveň nezavazející. Vypadala honosně, pas byl obtažen stříbrnou výšivkou, na bocích byla pošita korálky a na prsou se jí leskl labradorit všemi odstíny pavího pera. Pod halenku jsem si navlékla legíny a přes ně okrově zbarvené volné kalhoty žíhané odstínem temně oranžové. Na nohou sandály s pevnou špičkou a do vlasů barevný šátek. Cítila jsem se mocně, vznešeně a silně. Cítila jsem se hodna boje.

Věděla jsem, že je čas. Opásala jsem se silným řemenem na něž jsem zavěsila nůž, přehodila jsem si luky přes rameno a tyčku jsem zastrčila do toulce na zádech. Vyšla jsem ze svého pokoje do předsíně. Podlaha byla pokryta tlustou vrstvou bláta z bot, venku bylo po dešti. Bláto mi nevadilo, veděla jsem, že ho bude venku daleko více. Pohledem jsem se rozloučila s každým detailem tvořícím můj domov a vyšla jsem z domu. Nebyla jsem však sama. Ze všech vchodů po celé ulici vycházeli mladí lidé, ozbrojení a s hrdými výrazy ve tváři. Věděla jsem, že musím jít na pole za městem. Že tam budou všichni moji přátelé, všichni moji spolužáci, všichni. Zahlédla jsem chlapce, jemuž mohlo být nanejvýš patnáct let. Měl na sobě kimono a na zádech měl připoutané dvě baseballové pálky. Myslím, že byl ze všech nejmladší. Naopak nejstarší mohl být můj soused, kterému, jak jsem věděla, táhlo na pětadvacet, měl na sobě drahý oblek a na opasku se mu houpala pistole. Na poli za městem už stály stovky dalších dívek a chlapců. Stáli v rovnoměrném houfu, podél pomyslné startovní čáry, po kotníky v bahně, zády k městu, čelem k obzoru... Zařadila jsem se mezi ně. Věděla jsem, že se budeme všichni spolu bít proti neznámému nepříteli, beze jména, bez tváře a bez pohlaví. Věděla jsem, že to bude bitva krvavá a příšerná. Věděla jsem, že mnozí z nás padnou. Ale nebála jsem se. Ani trochu. Těšila jsem se. Připadalo mi to jako pocta, jako smysl života, posvátný cíl. Boj proti bytostem, které neznáme, kvůli pohnutkám, kterým nerozumíme. Boj!

I A M in a math class

1. listopadu 2017 v 1:03 I AM
MIA: Hey guys, I can't take this anymore, I'm putting the headphones on!
IVY: Are you sure? What if the teacher finds out that we're listening to music instead of paying attention? It's just disrespectful!
ALICE: He won't find out, he can't see it through the hair!
MIA: Plus, that motherfucker ain't even paying attention to the fact that he's a shitty teacher. It's very unlikely that he'd find out 'bout us...
IVY: I still don't feel comfortable with this.
MIA: Then listen to the music! Nirvana - beautiful! Hey Alice, turn the volume up!
ALICE: I feel like dancing!
IVY: That's a bad idea!
MIA: I feel like throwing a chair at that prick in front of the blackboard.
IVY: That's a worse idea!!!
ALICE: Calm down girl, don't be so tense all the time...
IVY: He's distributing some papers... Pay attention!
MIA: Calm the fuck down, we have nothing to be afraid of. It's just a fat stupid dude to whom we can say one fat fuck fuckity fuck you!
IVY: Language!
MIA: Piss off!
ALICE: Silence, both of you! This is pointless...
MIA: Yeah it is, why are we even coming here? That prick ain't teaching us anything.
IVY: And what do you suggest? Not to come here? We would've had an unexplained absence and our parents would kill us.
ALICE: (ironically) Yeah, sure...
MIA: I don't give a shit...
IVY: No, we are not going to skip school!
ALICE: I need to take a piss.
IVY: Is that because of those supertight jeans you made us wear today?
ALICE: Maybe... But I would blame Mia, she was drinking too much again.
IVY: Mia!!!
MIA: That rum is the only reason I'm still sitting here listening to that hairy Jabba the Hutt over there...
ALICE: Are you high again?
IVY: What? Mia, you are high???
MIA: No!!! Fucking hell, I'm not high.
ALICE: Wow, that's surprising...
MIA: Shut up, y'all know that I have nothing on me here.
ALICE: No? How is that even possible? Mia, is that really you?
MIA: What's your problem, you didn't seem to be against the pills the other night...
IVY: You are both taking drugs, so please just stop arguing.
ALICE: How long till the break?
IVY: 25 minutes...
ALICE: God, I'm gonna piss myself!
MIA: I'm gonna kill someone...
IVY: I'm gonna loose my mind with you two.