Ze skořápky ven

6. února 2018 v 22:06 |  My mess...
5/2/2018
Celý den v dusém pokoji se zataženými závěsy vás v jednu chvíli vyprovokuje k byť sebemenší spontánní akci. A neboť se čas nedá trávit jen zoufáním a brbláním si pod nos, zlomek vteřiny před setměním jsem se rozhodla konečně vstát z postele, vyčistit si zuby a najít něco, do čeho bych se mohla obléci. Když jsem spatřila onen textilní Mount Everest před umyvadlem, docela vážně jsem zauvažovala o tom, že se zase schovám pod peřinu a už nikdy nevylezu. Ale překonala jsem se a po chvíli prohrabování jsem objevila pár kusů oblečení, co by se snad i daly nosit. Můj úbor se skládal z poměrně nevábné kombinace ošoupaných kalhot pod moly rozežranými šaty, ponožek s motivy vánočních stromečků a dvou vzorovaných mikin. Nazula jsem si první pár bot, který jsem našla, přetáhla kapuce přes svoji mastnou hlavu, popadla tašku a vyrazila ze dveří. Na monumentálním mramorovém schodišti se každý můj krok rozléhal jako pochod početného pluku a jakmile jsem se ocitla na dvoře, uchvátilo mě agresivní ticho. Ne, už další ticho dneska nezvládnu! Ze spárů špinavé tašky jsem vyrvala sluchátka.
Zvláštní, jak se váš krok brzy přizpůsobí melodii. Když jsem vycházela zadní branou, ještě jsem se courala jako by to měly být mé vůbec poslední kroky; když jsem zapálila první cigaretu, už jsem hlavou kývala do živého rytmu písně; a když už jsem procházela asi stou neznámou uličkou, hlavu jsem měla hrdě vztyčenou a krok pevný a radostný. Sesunula jsem se na práh nenámého vchodu. Zacuchané prameny vlasů se mi otíraly o tvář, zatímco se jimi prodíraly tenké stužky kouře. Bylo bezvětří a na začátek února nezvykle teplo. Necelý metr od mých kolenou svištělo jedno auto za druhým, často jim z pootevřených okének burácely monotónní variace takzvané "moderní" hudby, nebo se z vozu ozýval rozohněný hovor.
Ale já nic z toho neslyšela. Hlavou se mi honily chytlavé melodie legendárních zpěváků, hudba natolik nemoderní, že ji považuji za kvalitní. A přestože se kolem míhali osamělí chodci, cyklisté či pejskaři, nevnímala jsem je a zpívala jsem si. Zpívala jsem tak nahlas, že se zvuk mého hlasu odrážel od béžových omítek okolních domů a zněl po celém městě, ne-li dál. A ať už se na mě kolemjdoucí dívali s překvapením, nadšením, či nechutí a výčitkami v očích, oplácela jsem jim širokým úsměvem. Okolo projel popelářský vůz. Muž v reflexní vestě seskočil ze stupínku a předvedl čilý taneček. Jeho partnerka, světová tanečnice Mme Poubelle pokynula neviditelnému publiku a předvedla majestátní výmyk na zvedacích madlech vozu.

A já pozoruji kudrlinky kouře stoupat ke hvězdám a najednou se cítím naprosto jednoduše šťastná. Je to tmou? Je to jen jeden z vedlejších účinků tabáku? Je to hudbou? Je to tím, že vypadám jako tulák? Je to tím, že se chovám jako nevychovaný hulvát? Je to zájmem okolojdoucích? Je to tím, že mi mrznou kotníky a konečky prstů? Netuším… Netuším a možná právě proto jsem tak šťastná.
 

Zas a znovu o útěku

4. února 2018 v 18:29 |  My mess...
3/2/2018
Kolikrát jsem již psala o útěku. Představa takové ruptury s mou každodenní realitou mě odedávna fascinovala jako málo co. Avšak nikdy jsem nebyla natolik kurážná, abych doopravdy utekla. Vzpomínám si ale na časté pseudoútěky. Jednou za čas zkrátka potřebuji zapomenout, byť jen pár hodin, na všechno co se v tu chvíli v mém životě děje. Myslím, že můj první pseudoútěk se datuje zpět do dob, kdy jsem frekventovala základní školu.
Chystali jsme se na zájezd do Francie. V den odjezdu jsem se z neznámého důvodu rozhodla si o několik hodin přivstat, sebrat všechna svá zavazadla, sáček plný housek a balíček plátkového sýra, nasednout na tramvaj a "utéct" do školy. Nechala jsem na svém psacím stole stručný dopis adresovaný mým rodičům, s prosbou, aby se nestrachovali, že jsem si jen "chtěla zkusit, jaké to je utéct z domova" a že jsem v pořádku. Vzpomínám si, jak jsem se lekla, když za mnou hlasitě zapadly vchodové dveře, jak byla tramvaj prázdná a jak jsem se cítila dobrodružně, když jsem si před zavřenými dveřmi školy vyčistila zuby za pomoci prstu, pasty a lahve s vodou. Zklamání přišlo v podobně telefonátu od ospalého, zmateného a tak nějak i rozzlobeného otce, který se mě opakovaně a velmi důrazně tázal, kam se poděly naše housky. Můj dopis na stole našel až během tohoto hovoru a shrnul jej slovy "naprostá blbost", načež ještě v pyžamu nasedl do auta a přijel pro mě.
Dalším mým pomyslným útočištěm před realitou byl rozsáhlý les okolo našeho rodinného "letohrádku". Každý den, jsem tam vstala, spěšně udělala co bylo třeba, popadla luk a toulec a vydala se do lesa. Tam jsem byla schopná trávit hodiny a hodiny. Každý den, jsem došla o něco dál, objevila něco nového, jedla lesní plody, lezla na posedy, střílela na ten či onen strom. V tu chvíli to pro mě nebyl pouhý les, byl to můj vlastní fantazijí svět. V jednu chvíli jsem pomáhala šestileté následnici trůnu magické země Ennolia uprchnout před nájezdy černokněžníků, jež ono království pustošili dlouhá staletí. Na cestě jsme poznali zvláštního lesního mužíka, z něhož měli obyvatelé okolních vesnic posvátnou hrůzu, a který ve skutečnosti byl velmi kladná postava, chránil nás a pomohl nám přežít v divočině. Jindy jsem zase byla mladá zbojnice připravená přepadnout kruté královy muže v jejich ďábelských strojích, které narušovaly klid a rovnováhu lesa (ve skutečnosti se jednalo o kolonu kombajnů mířící na pole). Tyto toulky byly mojí zdaleka nejoblíbenější prázdninovou činností. A pak se občas stávalo, že valící se proud mojí fantazie hbitě přeťal vyzváněcí tón a hlas toho či onoho rodinného příslušníka, mínícího, že už jsem venku dost dlouho a že bych se měla co nejdříve vrátit. Z předchozího vodopádu nápadů se rázem stala úzká bystřina a můj zápal pro hru se vytratil po zbytek odpoledne.
Od té doby, co nebydlím se svými rodiči, toulky se staly daleko jednoduššími. Zbožňuji své nové prostředí čím dál více, ale má touha po bezstarostné volnosti mě nikdy neopustila. Zvláště pak v období jako je tohle. Moje vlastní pasivita a otrávenost mě už doháněla k šílenství a tak jsem se rozhodla pro útěk. Měl však být daleko velkolepější než všechno to, co jsem zažila doteď. Hodlala jsem se osvobodit na celý víkend. Byla jsem tak motivovaná, jako již týdny ne. Naplánovala jsem si trasu z jednoho neznámého městěčka do jiného, vytiskla mapy, jízdní řády, stvořila cestovní lékárničku, sbalila jídlo a pití do zásoby, spacák, karimatka, izolační igelit, zápisník, knížky… Schovala jsem si několik bankovek na různá místa, abych v případě, že bych byla okradena, měla nějaké peníze do zásoby. Převlékla jsem se do chlapeckého oblečení (protože považuji osamělé cestování za daleko bezpečnější pro chlapce než pro dívky), jeden nůž připevnila na opasek a druhý ke kotníku. Byla jsem připravená!
Autobus jel na minutu přesně. Usnula jsem prapodivně zkroucená na dvojsedadle. Když jsme dorazili, uvědomila jsem si, že ono městečko je ve skutečnosti poměrně výstižná definice slova "díra". Kromě nádherného gotického mostu, táhnoucího se od katedrály přes řeku asi kilometr do polí, v něm prakticky nic zajímavého nebylo. Po krátké procházce zapadlými uličkami jsem objevila menší parčík, kde jsem se rozhodla pro krátkou pauzu. Autobus zpátky jel už za půl druhé hodiny, ale to mě nezajímalo. Mě přece čekala nádherná noční cesta do vedlejšího města. Představovala jsem si to tak živě: půjdu po kolejích, vítr ve vlasech, hvězdy nade mnou, okolo remízků a podél kopců. Daleko od lidí, daleko od povinností, otravných upomínek…
A vtom se opět ozval ten malý démon v mojí kapse. Já hloupá jsem opět udělala tu chybu, že jsem svůj mobilní telefon vzala s sebou. A už se to na mě hrnulo zase: rodinné problémy, hrůzy, katastrofy, obligace a výčitky. Zrovna když jsem se po dlouhé době začala cítit aspoň trochu osvobozená, moje nálada klesla zpět na bod mrazu. Mezitím mi bylo několikrát zdůrazněno, že večer mě bude čekat neskutečně důležitý rozhovor přes Skype a že si nemůžu dovolit nijak se opozdit.
A tak skončilo mé velké dobrodružství. V jediném otevřeném baru ve městě se na mě seschlá žena za pultem podezřívavě dívala, jako by v životě neslyšela slovní spojení "horká čokoláda", zatímco z hlubin lokálu skupina postarších mužů snědé pleti rozjařeně povzbuzovala žokeje na televizní obrazovce. V hrnku přede mnou líně vířila tekutina neurčité barvy, sem tam se na hladinu vyhouply hrudky nerozpuštěné černé čokolády. Gumový pás mě nepříjemně řezal do hrudníku a tak jsem jej s notnými obtížemi sundala. Když jsem jej vytahovala výstřihem, všimla jsem si pohoršených pohledů dvou žen u baru a pobaveného výrazu mladšího vozíčkáře u vedlejšího stolu. Když jsem se odebrala na autobusovou zastávku, pustil se do mne silný vítr. Skryla jsem se za jakousi zmenšeninou domku u zastávky. Nedopalek cigarety se mi klepal mezi prsty a popel se trhavě snášel na moje kalhoty. Jakýsi bezzubý stařec o pár metrů dále pokřikoval cosi o "zapálení ohňů". Popošel o pár kroků k zastávce a změřil si mě zvědavým pohledem.
"Není ti tu zima?"
"Je." Stařec vycenil své bezbarvé dásně.
"Tak pojď se mnou, posedíme, dáme si pivo..."
"No určitě."
"Trošku se pomilujeme, co?"
"Nemyslím si." Vydal ze sebe skřípavé uchechtnutí.
"Tak ne, tak pěkný odpoledne přeju!"
"Vám taky."
V autobuse zpátky jsem usnula v ještě nepohodlnější poloze než předtím.
Večer jsem se otupěle sesunula za počítač. Minuty plynou, hodiny. Malý démon na stole se rozsvítí - jedna příchozí zpráva.

Veledůležitý hovor přes Skype se nekoná.

Klep Klep

15. ledna 2018 v 3:36 |  My mess...
KLEP KLEP
"Ticho v soudní síni! Tímto zahajuji proces soudního řízení-"

Ale jak tak vidím váš zmatený výraz, něco mi říká, že vůbec netušíte, jak jste se sem dostali a co tu vůbec děláte. Dovolte mi tedy situaci osvětlit: nacházíme se u soudu. Na toto řízení všichni čekali dlouhá léta, všichni do jednoho nenápadně a záludně utlačováni jedním jediným tvorem. Dámy a Pánové, všichni kdo teď a tady čtete tyto řídky, ať ž chtě či omylem, právě jste se stali porotou. Všichni do jednoho budete tiše posuzovat zločiny odsouzeného, jeho důvody a jeho celkovou situaci. A jelikož náš soudce je slepý a hluchý, bude jen a jen na vás vynést rozsudek.

Vážená poroto, tímto zahajuji soudní řízení proti Člověku.

"Vyneste obvinění!" vyjekl soudce do prázdna.
"Ctihodnosti," zvedla se z křesílka šlachovitá ženština v kostýmku. Reprezentuje zde u našeho soudu skupinu žalobců a žalobkyní, krčící se na lavici za ní. "Ctihodnosti, tento… Člověk má na rukou tolik nevinné krve, že by stačila na tři roky každodenních koupelí Alžběty Báthoryové. Seznam obvinění, jenž mi mé klientky poskytly, by se dal vydat knižně minimálně ve třech spisech. Bylo mi však řečeno, abych se zaměřila na některé konkrétní případy."
"Posloucháme, slečno Reesonová," vyštěkl soudce a zašermoval kladívkem.
"Ctihodnosti, dovolila bych si předvolat jednu po druhé několik obětí zdepřítomného," Slečma Reesonová se dramaticky odmlčela, přičemž jednu svou šlachovitou dlaň sevřela do pěstičky. "Například nejmladší dceru rodiny Moodových, jež jest přímo ovlivněna obžalovaným."
Holčičce, která stanula před soudcovskou stolicí, na hlavě trůnily dva cůpky a ve tváři široký úsměv. Přestože jí chyběly dva přední zuby, naprosto zřetelně přednesla své jméno. Malá Good. Celým jménem Good Mood.
"Je to pravda, slečno Moodová, že jen za poslední týden, jste minimálně třikrát utekla z domova?" Holčička rozpustile kývala jednou nohou podél druhé, načež s šibalským zazubením živě přikývla.
"Povíte nám proč?" pozvedla slečna Reesonová tenké obloučky svého obočí.
"Kvůli němu," zašvitořila malá a oči se jí smály, když pohlédla na obžalovaného.
"Ponoukal vás k útěku z domova?"
"Vždycky pro to něco udělal… Jednou mi přistavil k oknu žebřík!"
"Přestože věděl, že je to pro vás nebezpečné? Přestože věděl, že byste měla zůstávat doma?" Dívenka pokrčila rameny.
"Námitka!" To se zvedl čilý pan Haart ze svého místa vedle obžalovaného. "To, že dítě utíká z domova není přece nijak vinou mého klienta. Můžeme mluvit o chybě výchovy, to ano, ale o zločinu?"
"Je naprosto jasné, že obžalovaný byl seznámen s riziky, jimž byla tato nezletilá vystavena, přesto jí opakovaně pomáhal k úprku." Slečna Reesonová se na pana Haarta zamračila. "Děkujeme, slečno Moodová. Dovoluji si nyní upozornit na nevyřešený případ mladé Inno Sence, jež byla unesena na začátku tohoto měsíce. Zmizela beze stopy a její matka se již smiřuje s tím, že se jí nikdy nevrátí. Zajímavé však je, že toto záhadné zmizení je podezřele spjato s osobou zde přítoného Člověka. Byl mnohokrát v noc únosu spatřen jak si s Inno Sencí zahrává-" jenže její slova byla hrubě přerušena.
"Vysvětlí mi někdo, proč se tu bavíme pořád dokola o neukázněných dětech, co utíkají nepozorným rodičům? Matka si měla mladou Inno Sence uhlídat. Pokud hodláte nadále takto mrhat časem mě a mého klienta…"

KLEP KLEP

Energický pak Haart se zdráhavě usadil zpět na lavici. Slečna Reesonová bojovně vystrčila bradu a mírně našpulila své rudé rty. Počkala si, až ji soudce vyzve, aby pokračovala, načež s hlubokým nádechem vytáhla z tlustého spisu před sebou několik fotografií.
"Ctihodnosti, na této první fotografii vidíte devětadevadesát extrémně vzácných krystalků Hawaiského Opálu Ei-ne-le, řečených HOpE. Majitelka těchto klenotů zjistila, že po každé návštěvě Člověka bylo vždy několik krystalků odcizeno z jejího osobního trezoru."
"Námitka!" ozvalo se opět. "Slečno Reesová, smím se otázat, kolik jeden takový krystalek měří v průměru?" Žalobkyně nedůvěřivě stáhla obličej. Následně se upřeně zadívala na fotografii.
"Zhruba 1,2 milimetrů v průměru."
"Ctihodnosti, odvažuji si podotknout, že moderně stavěné trezory (obzvláště pak ty, firmy Closed&Secured) mají často na dně spáry vedoucí do zamykacího mechanismu. Tyto spáry mají bohužel často až dva mlilimetry v průměru. Od jaké firmy byl trezor oběti?"
"Closed&Secured," zasyčela nasupeně slečna Reesonová.
"No prosím. Navrhuji, aby se vážená paní majitelka podívala do mechanismu po svých drahocených krystalcích HOpE a příště, aby svěřila své cennosti do útrob kvalitnějších schránek." Obhájce se spokojeně rozhlédl po místnosti. Soudce vytáhl obočí směšně vysoko a vyvalil své kalné oči.
"Ctihodnosti," nenechala se vyvést z míry žalobkyně. "Na druhé fotografii můžete vidět skupinu utýraných zvířat nalezených v lesíku přímo za domem obžalovaného. Varuji porotu, jedná se o velmi grafické snímky, které nejsou určené slabším povahám." Měla pravdu. Na obrázku bylo rozeznat mnoho drobných tělíček stažených z kůže, přepůlených či jinak umučených k smrti. "Jedná se o necelý tucet veverek čeledi Ideels. Hned o několik týdnů později byla ve stejném lesíku nalezena podobná podívaná s kunami Dreems, a o tři měsíce později dokonce několik užovek Worrds, podivně překrouceným na několika větvích, několik z nich bylo dokonce zpřelámaných." Podala soudci další dvě fotografie, ten jimi chvíli mával ve vzduchu načež je podal dál.
"Stále nevidím žádné důkazy usvědčující mého klienta," protáhl pan Haart. "Několik mrtvých zvířat nic nedokazuje. Příroda je krutá, možná se pozabíjeli sami, možná je to dílo nějaké šelmy, nebo znuděného caparta… Rozhodně je to všk pod úroveň muže Člověkova formátu, to vám můžu zaručit."
"Předvolávám svědka!" vyjekla slečna Reesonová poněkud hystericky.
Slečna Faithová se ustrašeně rozhlížela. Napadala na jednu nohu a její jemný obličej hyzdila ohavná modřina na líci. Téměř, jako by na čele měla vytetována slova "domácí násilí". Ze zmateného klubka vět a frází, jež vypustila s roztřesených rtů se dalo vyvodit, že ji Člověk pravidelně bije, napadá a jinak zneužívá. Jenže Slečna Faithová Člověka neustále omlouvala. Po každém obvinění přidávala kvanta dobrých věcí, jež pro ni Člověk dělá, jak to má v životě těžké a jak je pochopitelné proč to dělá.
Pan Haart si takticky počkal až onu oběť silného Stockholmova syndromu odvědou z místnosti, načež prohlásil: "Ta žena je jistě ve stresu, co vím, má velmi náročné povolání. Rád bych také poznamenal, že slečna Faith, přestože již několik let bydlí s mým klientem, má mnohé poměry s cizími osobami. Její zranění se dají vysvětlit několika incidenty v domácnosti o nichž ví i sousedé páru. Navíc podle jejích vlastních slov je se soužitím a vztahem nadmíru spokojená a oplývající vděkem."
"Ctihodnosti, přece nevěříte-"

KLEP KLEP

Slečna Reesonová sevřela nervózně rty, polkla a pokračovala klidnějším tónem.
"Velmi dobrý přítel slečny Faith, pan Goodwill, je velmi často veřejně napadán obžalovaným. Jak slovně tak fyzicky, je to zaznamenáno v mnoha policejních spisech, neboť pan Goodwill (na rozdíl od slečny Faith) si takového incidenty nenechává pro sebe. Také vzdálená příbuzná slečny Faith, madam Difference byla několikrát veřejně napadena, ani jeden z nich však dnes nemohli přijít svědčit. Zato jeden ze sousedů obžalovaného přišel."
Pan Al Cohl vypadal, jako by několik dní nespal. Zarostlá brada, mastné skvrny na košili, zarudlé oči a nos… Zabručel svoje jméno nčež se pustil do vysvětlování.
"Ten Člověk se do něčeho namočil, víte paninko, jenže pak se mu to pěkně hodí svýst na starýho Cohla. No a jasně, že mu všichni věří… Koukněte se na něj a koukněte na mě… Jenže já na rozdíl od tohohle Člověka nemlátím holky a nemorduju veverky! Já si to jen odnesu… Pokaždý za to můžu já! Jako by ten Člověk byl učinenej andílek!"
"Ale to je jen prosté tvrzení od ubohého alkoholika!" rozohnil se obhájce. "Jak může soud vůbec-"

KLEP KLEP

Svědek odešel. Místnost se ztišila. Slečna Reesonová povstala, stejně jako pan Haart. Soudce se napřímil…

A otočil se na porotu.

Otočil se na vás, čtenáři. Jak bylo řečeno již od začátku, to vy budete rozhodovat. Je Člověk vinen těmito zločiny proti lidskosti? Nebo je nevinný? Je Člověk nebezpečný podlý tvor, nebo se jedná jen o pochybení?


A není chybovat lidské?
 


Když se hlava točí...

13. ledna 2018 v 1:41 |  My mess...
Když se vám hlava točí jako kolotoč... Jste upřímnější?
Kolikrát jsem si tuto otázku pokládala. Já sama upřímná bývám a tak nějak automaticky čekám od ostatních to samé. Avšak, co když tomu tak není? Co když existují osoby, jimž alkohol nijak nezamlžuje praktické a strategické myšlení, osoby, jež jsou schopny si ve své ovíněné mysli stvořit dokonalý plán... Jsou tyto osoby skutečné? Nebo jsou jen mýtus? Co když tyto osoby mají zaječí úmysly?

S určitou hladinou alkoholu v krvi se hned cítím o něco sebevědoměji. Ne, že by mi sebevědomí chybělo, ale jsem schopna říkat to, co mi normálně přijde nepřípustné. A ani se za to nestydím. Dokonce se ani nebojím reakce okolí...

Kuráž. Alkohol dodává svým způsobem kuráž. V určité míře i egoismus... Extrémní sebevědomí kalí mou mysl. Jak to zvládám, že píší více méně srozumitelně? Sama nevím.

Sociální sítě. Píši lidem, jimž bych sama nepsala. Je to kuráž, či absurdní nevědomý výsměch? Nemám v úmyslu nic zlého... Ano, píšu to sem, ale kdo to bude doopravdy vědět? Nikdo, maximálně jedna osoba.

Závislosti se dožadují pozornosti. Kouř a oheň v hrdle. Křik, hudba... Lidé, na jejichž přítomnost jsem si chorobně navykla. Již se jich nezbavím. Stále pulsující v mém mozku. Kouř a oheň v hrdle... Zbavím se jich vůbec někdy?

A vše, co si jasně vybavuji jsou opojné vzpomínky na večery prohřáté sluncem. Na Mojita a Jägerbomby, na školní plesy a kopy svítících náramků. Lístek, jenž stále nosím v peněžence. Na procházky se psem, na květiny ve vlasech, na naleštěné kabriolety a opuštěné kašny. Na jižanské zvyky a historky... A na divoké představy návratu. Nic víc, nic míň. Vše je tak jak má být...

Špatně

Panoptikum

21. prosince 2017 v 0:11 |  My mess...
Sedím na kraji svého okna, nohy mi visí do prázdna, a pozoruji hloubku ulice pode mnou. V hlavě se mi opakovaně honí myšlenky. Bilancuji vjemy posledních několika dní. Před očima se mi honí důvěrně známé obličeje, všichni ti, co na mě poslední dobou nějak působí, nějak mě ovlivňují, zanechávají dojem... Jména co se do mě vepsala:
Ginger a jeho naděje. Naivní a dojemné, dnes dokonce i nadosah.
Červená. Uvažuji, jestli jen improvizuje, nebo je tohle všechno součástí nějakého jejího geniálního plánu.
Pýthie je stranou, momentálně o ničem nerozhoduje.
Ange. Kdo ví, jakou roli ještě sehraje, vždyť z nich všech ví nejvíce, ví téměř všechno...
Bratranec? Bratranec toho ví kupodivu také dost, ale je od toho všeho daleko. Jeho role je pouze pozorovatelská, přestože se snaží pomoct.
Spider. Ztracen ve svých vlastních pavučinách. Doufal, že zapomene, ale opak je pravdou. Přesto však se vzdaluje, nechává se unášet větrem někam pryč z mých spárů.
Pamatuje si Sonny ještě? Nebo už vzdáleně zná jen mé jméno?
Vojáček, jen hračka, co si myslí, že má vše pod kontrolou. Přesto však nic neovlivní.
A co Scott řekne, až si za pár dní rozbalí dárek od nikoho?
A konečně... Člověk. Mám jej v hrsti nebo má on v hrsti mě? Člověk je nejspíš největší paradox mého života.

Moje prsty u nohou již znecitlivěly v chladném večerním vánku. Kdybych sklouzla z parapetu, jistě bych se dole rozbila na kusy jako porcelánová soška, jak jsem zkřehlá. Nebe je zamračené, hvězdy nejsou vidět. Neznám směr, ale to nevadí. Dnes bych asi nebyla schopná odletět. Jsem příliš plná přítomnosti. Mé myšlenky se limitují na hádanky, náznaky. Abstraktní nic neříkající obrazce. Jen ten, kdo má správný klíč, je schopen se tím vším prodrat. Možná si dokonce utvořit teorii, vyvodit závěry, uhodnout... Ale kdo ví, jestli si onen kouzelný klíč jen nevymýšlím. Třeba je jen výplodem mé pofidérní fantazie.

Poslouchám Pink Floyd. Tak to dělám vždycky. Přejmu oblíbenou hudbu té či oné osoby, abych se jí cítila blíž. Velmi dobře si pamatuji na Gorillaz mánii po mé poslední cestě na jih. Za sluncem a za Sonnym. Od té doby jsem se nevrátila. Také má Nine Inch Nails obsese byla velmi úzce propojená se Spiderovými stříbrnými nitkami a vlákny. Ale kdo ví, co ta či ona hudba dokáže změnit.
Kdo ví, co budu poslouchat zítra...

Šedé období (2)

20. prosince 2017 v 11:55 |  My mess...
Zápis ze dne 31/5/17 začíná slovy:
"They say that we're at war
That this is a big battle"

Motiv války mě poslední dobou čím dál tím víc pronásleduje. Dnes v literatuře se rozezněla městská siréna. Nebyla to zkouška sirén, protože je 31. Navíc siréna byla vždy po pár minutách na chvíli přerušena, načež se rozezněla znovu. Stihli jsme čtyři celé sekvence sirén, než se učitel rozhodl zavřít okno. Co by se stalo, kdyby ta siréna opravdu varovala před něčím… něčím nečekaným a drastickým? Zpočátku by to všichni ignorovali, jako náš učitel. Zavírali by okna. Říkali by: "Jen se o pár dní spletli se sirénami..." Jak už je to v lidské povaze, nevěřili by, dokud by to neviděli na vlastní oči. Co kdyby to byl nálet? Viděli bychom, jak se řítí část budovy. Vyběhli bychom ze třídy spolu se spoustou dalších žáků. Jak nám velí školní řád, rozmístili bychom se podle tříd okolo budovy. Ale tam by na nás padalo zdivo! To by jim všechna ta jejich krizová opatření byla úplně k ničemu…
Domov a rodina je sice krásná věc, ale tak omezující. Když jsme byly v Barceloně, poslední den jsme se vracely domů v sedm hodin ráno. Byly jsme naprosto vyčerpané. Zdálo se mi, že mám nohy z olova a přesto jsem se posouvala kupředu. Když jsem spatřila svou tvář v odraze vákladní skříně, měla jsem pocit, že zírám na gumovou masku, neživý předmět, který se mnou nemá nic společného. Každý krok mě bolel, každý pohyb, by každá myšlenka… A přesto jsem se cítila nevyslovitelně šťastná. Nebylo to tím, že jsem zažila nádherné věci, ani tím, že jsem se těšila na svou postel. Cítila jsem se šťastná, protože jsem byla volná. Mohla jsem si dovolit tu únavu, mohla jsem si dovolit se vrátit ráno, byla jsem daleko od lidí, co by se o mě báli. Nemusela jsem se snažit je neranit...
Někdy mám nevysvětlitelnou chuť popadnout pár nejdůležitějších drobností a utéct. Uprchnout pryč od všeho co znám, od všeho co zná mě. Jen já sama. Divoká, nezkrotná, nedůvěřivá. Jako zvíře. Obávaná. Se zcuchanými vlasy v tmavé kapuci, těžkými botami, batohem a stínem ve tváři. Můj nůž by byl můj nejlepší přítel. Bestie by se jmenoval… Ale nemohu. Láska k lidem mě drží svázanou. Dokud existuje někdo, koho mám ráda, nemohu uprchnout, aniž bych ranila. A to já nechci. A proto jsem v pasti.
Láska a svoboda jsou protiklady a já nevím, který si vybrat.


Moc dobře si vybavuji všechny plány útěku, které jsem za posledních pár let vypracovala. Bůhví kolik z nich by bylo uskutečnitelných nebo bezpečných. Kdo ví, třeba bych po cestě musela bojovat o život. Jako v té válce… Třeba bych dokonce i padla. Byl by to únik z této pasti? Z klece citů? To nejspíš nezjistím dokud jsem živa. Jen nevím, jestli je to dobře nebo špatně...

Sonáta srdce aneb Expozice, Provedení, Reexpozice

20. prosince 2017 v 2:25 |  Téma týdne
Here we go again... Zase jsme tam kde jsme byli už tolikrát předtím. Tolikrát? Jedna, dva, tři, čtyři... Asi pětkrát předtím? Na tohle potřebuji svůj sešit!

20.6.2016 datum si pamatuji přesně, průběh večera již o něco matněji. Nejvíce si však pamatuji ten kontrast mezi tím večerem a následujícím dnem. Protože 21. byl den klavíru, jemuž tehdy moje srdce mělo patřit. Ach jak jsem o tom ten den pochybovala! 20. 6. 2016 poprvé v životě monotónní klavírní melodie mého srdce přešla v několik nečekaných akordů proložených ostrým staccatem. A následující den mi ta obvyklá monotónnost už nestačila. Tehdy jsem napsala svou první báseň. Později jsem ji mnohokrát upravovala, aby nebyla tak osobní a konkrétní... Její původní verzi jsem nikdy nikomu neukázala.

Pak přišlo léto a s ním další nečekané hudební kreace. A to rovnou dvě přímo za sebou. Nejdřív jakési psychadelické sólo na kytaru a hned na to silná basová linka. Klávesy v pozadí už téměř nebyly slyšet. A pak umlkly úplně. Napsala jsem svou čtvrtou báseň, obecnější než tu první. Plnou náznaků. Původní verzi své první básně jsem roztrhala.

A pak nastalo na dlouhou dobu ticho. Mé melodie se vytratily, zatímco melodie všech okolo mě nabíraly nečekané zvraty, dramatická crescenda a umělecké kadence. Zanevřela jsem na monotónní melodie, zalíbilo se mi ticho proložené originálními riffy. Jenže kde je vzít? Začala jsem tyto neexistující riffy sepisovat a vznikla skladba o Spikovi a Mie, SM jsem jí říkala. Přestože se zdaleka neblížila mistrovskému dílu, ani se nedala považovat za kvalitní hudbu, v jejích nepředvídatelných taktech jsem nalezla to, co jsem hledala. Myslím, že by se to dalo nazvat rozptýlením.

27.3.2017 další významné datum v hudební historii mého srdce. Jak mi ty tóny linoucí se z mého počítače připomínaly SM! Možná proto mě tak zlákaly. Nadchly mě a naplnily nadějí, ale příští ráno vymizely do neznáma. Tak zklamaná jsem snad nikdy nebyla. A další báseň byly na světě. Patnáctá. Zakončuje v mém sešitě onen tři stránky dlouhý zípis ze dnů 27. a 28. března. Moje zklamání se pomalu měnilo v nenávist. "Debaty... Debaty mi dělají zle..."

Vtom se odkudsi vynořila tichá melodie. Trubka. Nikdy by mě nenapadlo, že se z té sladké písně budu pokoušet uprchnout tak dlouhou dobu. Přitom ze začátku byla tak opojná. Jenže mé ouško zaujalo tu slunné sólo na bicí, tam zase záblesk kytarového nářezu... A milá trubka mě omrzela. Jen ne a ne přestat hrát. Dny, týdny a měsíce... hraje pořád. Dnes již jen občas, tiššeji a chaotičtěji. Plačtivěji.

A najednou jsem se ocitla zase na začátku. Reexpozice první věty. Pár nečekaných akordů linoucích se z počítače, basová linka, staccato... Riffy... Je to tu zase. Všechno tak jak už to znám. A já? Já se ztrácím. Ztrácím se mezi nenávistí a hudbou, mezi melodií SM a texty mých básní... Mezi Ivy, Alicí a Miou... Ztrácím se sama v sobě, protože netuším jestli tato sonáta má nějaké pokračování, nebo jestli za moment dirigent naposledy mávne taktovkou a bude konec.

Vlaky

12. prosince 2017 v 12:07 |  My mess...
Zápis ze dne 7/5/2017:
Parní lokomotiva, to bylo něco! Stoupla jsem si hned dopředu, zrovna za jakýsi píst, který na mě celou cestu plival oblaka teplé odní páry a občas i drobnou spršku kapek. Cesta nádherně drkotala, mohutá kola věrně kopírovala každou sebemenší nerovnost na trati a kovová stěna vagon vyťukávala krajinu morseovkou do mého boku. Mé ruce šmátraly v prázdnu, vznášely se v horizontální poloze podél stěny vagonu, dlaně nabíraly vzduch, jako lopatky v+trného mlýnu. A do obličeje se mi opíral vlhký, teplý a sazemi onící vítr. Nejeli jsme rychle, kdepak, zdatný cyklista by jej jistě dohnal, pomalá jízda však umožňovala cestujícím postřehnout každý nejmenší detail přírody obklopující železnici. Každý nezvyklý kámen u kolejnice, každou exoticky vypadající rostlinu pnoucí se u přejezdu, každý nápis hlásající hrdě nazá vesnice či vodního toku.
A pak přišel tunel. Celý vlak pohltila nefalšovaná a neproniknutelná tma. Bez pouličních lamp, neonů, bez měsíce a bez hvězd. Jen sem tam ji rušila nazlátlá záře žárovek nízké výkonnosti visících ve vagonech. Vzduch zhoustl a nepopsatelné množstí páry se nahrnulo do nitra vagonu. Zahalila všechno a všechny jako do závoje. A přes tento, ve světle žárovek nazlátlý, opar jsem spatřila stěnu tunelu. Svítilna lokomotivy na n vrhala stín. Siluetu vykláněící se z vagonu a vzhlížející vzhůru. Na dlouhých vlasech měla posazenou korunu z kvítí a šněrovací halenu měla úzce obepnutou třema spodničkami. Takřka magický výjev. Duch cestujících z dob parní lokomotivy. Duch mladé cestovatelky mezi haldami turistů v šusťákových bundách a s batohy na zádech. Věděla jsem, že ona silueta dříve téhož dne jedla jablečný koláč na břehu řeky, načež si svlékla punčochy a brouzdala se vodou až k mostu a zpátky. Věděla jsem také, že se za pár hodin bude muset autobusem vrátit do města a do svého pokoje, že magie onoho okamžiku pomine. Ta silueta jsem byla já, na cestě z jiné doby, do jiné doby… Na cestě mimo čas.

Dnes je to jinak. Sedím ve vlaku, se svým baretem na hlavě a pozoruji šedá mračna za oknem. Jsou podivně nízko, drápou se na kopce a obestírají hory. Háje v údolích postupem času zrezly. A vesnice se krčí. A vlak zrychluje. Pořád víc a víc, dokud se z mračen, z hor a kopců, z hájů i z vesnic, nestane jedna nekonečná rozmazaná čára. A zrychluje dál. Za okny šedo-rezavá šmouha venkovního světa, vagon se nám pod nohama téměř neznatelně chvěje. Jakoby z dálky sem doléhají útržky jakéhosi šanzonu. Zavírám oči. Nehty zatínám do sedadla, zabořená v opěradle. A vlak zrychluje. Šum. Všude se ozývá šum. Vzdálený šanzon a šum. Ale ten není vzdálený, ten je přímo tady, přímo u mého ucha, nebo dokonce přímo v mojí hlavě. Matně rozeznávám hlášení: "…blížíme se do stanice Valence TGV…" A vtom-

Ticho. Vlak se zastavil, šum se rozplynul, píseň utichla. Za oknem se rýsovalo nástupiště plné cestujících. Vydechla jsem a sklonila se zpět nad inkoustvé čmáranice v ohmataném světle modrém sešitě.

Host do snu

29. listopadu 2017 v 22:26 |  SM - Danger Ahead
Někdy (a vlastně docela často) se mi stává, že mě uprostřed noci probudí náhlý závan větru. Přináší s sebou většinou mého obvyklého nočního hosta. Nechávám okno od mého pokoje téměř permanentně na škvírku otevřené, aby mě mohla navštívit kdykoliv se jí zamane. Závan větru bývá následován dvěma slabými ranami, jak zuté boty padají na koberec, sotva slyšitelným šustěním svlékané látky a pak již cítím, jak se vloudí pod přikrývku vedle mě. Schoulí se do klubíčka, je jí zima. V tuto chvíli ji obejmu. Zabořím obličej do jejích divokých vlasů. Řekli byste jistě, že páchnou po cigaretách, prachu a hlíně, ale já, já mezi tím vším dokáži rozeznat vůni čerstvého vánku a jarních bouřek, vůni nespoutanosti a svobody. Její vůni. Natáhne se a objetí opětuje. Cítím její dech na mém hrdle, každý její dotek. Je tu se mnou. Opřu se o loket a políbím ji na čele. Vím, že se pousměje, přestože to v černo černé tmě nevidím.
Někdy zašeptá mé jméno a políbí mě na ústa. Někdy já zašeptám to její. Chtěl bych jí něco říct, chtěl bych jí to opakovat znovu a znovu, chtěl bych to křičet z okna, ať to ví celý svět! Ale ona jen zamumlá: "Neříkej to," a sevře mě pevněji. Ví to. Ví, co mám na srdci. Ale slib je slib a my si přísahali, že to nikdy nevyřkneme. Ona ví, jak toužím tento slib porušit. Ona to ví. Ale já? Já tápu v temnotách. Netuším, co si myslí, co cítí, co by si přála. Možná ji sužuje stejná touha jako mě! Ale možná, možná jí náš slib zaručuje onu pro ni tak emblematickou svobodu. Možná jí na slibu vůbec nezáleží…
A pak přijde ráno. Probudím se a můj pokoj je prázdný. Jsem sám, po hostu ani stopy, jako by to byl jen oponý sen. Já se však nenechám zmást. Vím, že tu byla. Dokonce bych byl i schopný najít drobné indikace její přítomnosti: sležená matrace vedle mě, čerstvý nedopalek na venkovním parapetu, pár zrnek hlíny na koberci pod oknem… Byla tady. To vědomí mě často konejší po zbytek dne. Přehrávám si ty ospalé noční vzpomínky pořád dokola. Byla tady a já minulou noc nestrávil sám.
Jsem na tyto noční návštěvy tak zvyklý, že když se dlouho neopakují, propadám nepokoji. Přemýšlím, jestli je v pořádku, co se jí tak mohlo stát. Ztrácím půdu pod nohama, nemám o co se opřít: stálou adresu nemá a telefon nevlastní. Někdy o ní nevím pár dní, někdy třeba několik týdnů… A pak, jen tak z ničeho nic, mě jedné noci probudí onen známý závan větru. Jako obvyle, jako by se nic nestalo. Kdo ví, kde celou tu dobu byla. Ale tato tajemnost, ta nevyzpytatelnost je její součástí. Kdybych věděl, že každou noc přijde, kdybych věděl, kde se ty týdny toulala, co dělala, kdyby na ni byly statistiky, plány a tabulky… Zkrátka nebylo by o co stát. Nebyla by to ona.

Někteří lidé jsou závislí na omamných látkách, mně stačí její vůně. Někteří potřebují k životu adrenalin a hazard, zatímco já se spokojím s onou nejistou šancí, že se objeví o půl druhé ráno v mém okně. Někdo si užívá když mu tělem pulsuje alkohol, zato já… Jsem závislý na její droze, její nezkrotnost je návyková… V žilách mi koluje MIA.

Tohle jsem vážně potřebovala...

26. listopadu 2017 v 15:58 |  Téma týdne
Už tak jsem v docela nepříjemné situaci a teď ještě tahle "Třídnická hodina". Učitel odešel, abychom si prý všechno v klidu vyříkali mezi sebou. Sebral si svoje věci, vyšel ze dveří, sešel do sborovny s uspokojivým pomyšlením na silnou černou kávu. Všech třicet žáků chíli tiše sedělo, jako by se ani nechystali promluvit. A pak to vypuklo! Chaos jaký svět neviděl. Křik, slova, jekot... Hysterie ze všech stran. Žáci vyskakují z lavic, ukazují na sebe prsty, nadávají si, házejí po sobě sešity. Kde jsme se to octli? Copak tohle je základní škola? Když se zaposlouchám do slovní přestřelky, zjišťuji, že všichni obviňují všechny. Začíná to nějakým naprosto primitivním problémem, jako například špatnou známkou, a pak se začnou hledat viníci, aby vina nezůstala naše. Všichni se brání proti naprosto nesouvislým argumentům, obviňují pohotově někoho dalšího, jen aby ve světle reflektorů nezůstali sami. Obviňují jeden druhého, druhý třetího, třetí dvacátého... Ale nejvíc, nejvíc obviňují ty, kteří nejsou přítomni. Nejvíc obviňují profesory. Hned, jakmile vyčerpají všechny možné viníky z řad svých spolužáků, začnou se obracet výš. A jak poslouchám, hned několik rádoby usvědčujících argumentů se opakuje stále dokola:
"Chovají se k nám tak nadřazeně!"
Ano, Sofie, protože jsou to naši lektoři. JSOU nám nadřazení!
"Nejsou schopni tolerovat ani pětiminutové zpoždění!"
Ano, Meliso, protože svými pětiminutovými zpožděními zdržuješ celou třídu.
"Čekají že cizojazyčnému textu za týden jen tak sama porozumím, aniž by mi to vysvětlili!"
Ano, Evo, protože počítají s tím, že jsi schopná těch pár slov co neznáš vyťukat do google překladače, máš na to celý týden...
"Neslyším jejich výklad!"
Ano, Juliusi, nikdo jej neslyší, protože se bavíš se svými okolosedícími kamarády.
A dav rozzuřených žáků přitakává. Mávají pěstmi, povzbuzují tyto polopravdy. Všichni bez výjimky: ti snaživí, kteří se nespokojí s jednou písemkou, kde nezískali plný počet bodů; ti průměrní, kteří dělají povyk, jen aby se cítili jakou součást klektivu; a nakonec ti flákači, kteří potřebují obětního beránka, jehož by představili svým rodičům jako původ všech svých neúspěchů. Vždyť to přece není naše vina! Je to jejich vina!
Kroutím hlavou, nechápu to. Dívka se prudce zvedne z lavice, chlapec ji opět srazí na židli. Hlasy se zvedají, překřikují. Dvě dívky přímo přede mnou nejspíš soutěží v tom, která z nich dokáže vykřičet vyšší notu, přičemž si ze vzdálenosti pouhých desíti centimetrů prskají do obličeje. Přestaňte! Dost! Nechte toho! Hlava mi třeští...
"TICHO!" Můj hlas se rozlehl po místnosti. Všichni umlkli, upírají na mě překvapené pohledy. Dost možná zapomněli na moji existenci. Po chvíli nesnesitelného hluku, chvíle dokonalého ticha. Pomíjivá chvíle. Dívka se zvedne, nahází sešity do tašky a bojovně vystrčí bradu.
"Já opravdu nemám zapotřebí, aby mi někdo říkal, ať držím hubu!" Dveře za ní zaklapnou a dívka je tatam. Další žák se zvedne.
"Nenechám se urážet!" A je pryč. Další a další.
"Nebudete na mě řvát!"
"Nehodlám se tu hádat o ničem!"
"Tohle nemá cenu!"
A další... A další...
Zbyla nás zhruba polovina. Simona si mě chladně měří.
"To se ti teda povedlo!" ohrnuje ret. "Co to mělo znamenat? Vadí ti slyšet pravdu o našich dokonalých učitelích?"
"Buďto jsi s námi nebo jsi s nimi!" prohodí výhružně Ines.
Jsem s nimi, Ines. Jsem s nimi, protože nemůžu vystát vaši drzost, vaši neúctu k nim.
Kam se poděly ty časy, kdy pro nás byl mentor bohem? Kdy studium bylo privilegium a radost. Copak si nevzpomínáte na první třídu? Jak hrdí jsme byli, když jsme s příliš velkou brašnou kráčeli před budovu naší školy! Už jsme velcí! Už jsme školáci! Kolikrát jsme doma použili argument "ale paní učitelka říkala..." a kolikrát to naše rodiče dovedlo k nepříčetnosti! Vždyť paní učitelka mívala vždycky pravdu! Co se změnilo?

Profesor se vrátil do učebny pár minut před koncem hodiny. Šestnáct žáku zplihle sedí v lavicích a beze slůvka na sebe nenávistně zahlížejí.
"Vyříkali jste si, co jste potřebovali? Ale kam se všichni poděli? Já už je zapsal do třídní knihy jako přítomné!..."

Kam dál