Červená, modrá...

18. března 2018 v 14:10 |  SM - Danger Ahead
Červená, modrá, červená, modrá, červená, modrá, červená, modrá… Přelézt plotek cizí zahrady. Pletivo prokluzuje mezi prsty, studená voda stéká po studeném kovu. Červená, modrá. Seskočit na trávník, okolo skleníku, kličkovat mezi záhonky. Červená, modrá, červená modrá. Branka. Ledová klika se setká se zkřehlými prsty, skřípot. Zvuk otevírajícího se okna, někdo křičí: "Hej!" Ale siréna mu skočí do řeči. Vyběhnout do ulice. Podrážky pleskají o asfalt, kaluže, bláto stříkaící na čisté podkolenky. Silnice je nebezpečná, silnice je přístupná pro- Červená, modrá, červená, modrá, červená, modrá. Barvy se rozpíjejí na fasádách vzdálených domů, blíž a blíž. Utíkat! Co nejrychleji, ze všech sil. Rozhlížet se po útočišti. Křižovatka a za ní rozlehlý komplex budov, nemocnice. Poznání, rychlé výhodnocení situace… Řešení? Červená, modrá, červená modrá. Už příliš blízko. Zrychlený tep, hluboký nádech, start! Přes frekventovanou silnici. Auta zleva, jedno za druhým. Sirény přehlušují trhané zvuky okolojedoucích vozidel. Déšť stékající do očí, rozostřený pohled… Svodidla a pak auta zprava. Červená, modrá, červená, modrá se vzdaluje. Tady doleva, tady doprava a pak ještě jednou. Zastavit se, poslouchat. Sirény, už zase. Utíkat. Něčí křik, blíží se to! Další uličkou doleva, tady to je. Schody, veranda, ZVONEK! Dveře - zavřené. Klepat, bušit, křičet, ZVONEK! Červená, modrá. Na konci ulice, na domech, na silnici. Čím dál tím blíž. Dveře - zavřené. Červená, modrá, červená, modrá, červená modrá! Auto. Viděli ji. Panika. ZVONEK! Dveře - zavřené. ZVONEK! ZVONEK! Dveře - zavřené. Dveře - zavřené. Dveře - otevřené!
Dovnitř!

Helen Howardovou ze spánku vytrhl nečekaný zvuk. Otevřela oči a chvíli jen sledovala fádní šeď stropu. Přemítala, jestli se jí to jen nezdálo. Dům byl klidný a zvuky z ulice nevnímala. Ty nebyly její starost. Všechno na čem jí opravdu záleželo se nacházelo mezi čtyřmi stěnami tohoto domu. Pěkně v bezpečí. Přesto ji však ten křik a tlumené rány naplňovaly podivnou úzkostí a rozrušením. A pak se ten zvuk ozval znovu. Zvonek. Dlouhé naléhavé zvonění. Helen se posadila na posteli. Kdo by to mohl být? V tuhle hodinu? Pomalu si obula sešlapané papuče a zabalila se do županu. Jakmile otevřela dveře do chodby, uvědomila si, že rány a křik jsou daleko hlasitější, než tušila. A přicházely od vchodových dveří.
"Co se děje mami?" na prahu vedlejšího pokoje stál její syn. Pyžamo zoufale viselo na jeho vychrtlých ramenou a jeho ospalé oči se ztrácely mezi prameny tmavých vlasů. "Kdo to zvoní?"
"Zůstaň tady!"
Zvonek se rozezněl potřetí. Dveře se otřásaly pod ranami neznámého výtržníka. Helen seběhla ze schodů a popadla kliku. Ale neotevřela. Zaslechla něco nového. Něco ještě více znepokojujícího.
"Mami, to je policie?"
Helen se zhluboka nadechla a otevřela. Malá silueta se prohnala dveřmi, prudce za sebou zabouchla a zády se o ně opřela. Jako by je snad chtěla svým drobným tělem zabarikádovat.
"Mio?" Helen Howardová zírala na dívku s otevřenou pusou. Nebylo to poprvé, co se Mia u nich objevila pozdě v noci, ale Helen bylo jasné, že tentokrát to bylo jiné. Možná za to mohl výraz v dívčině tváři, možná její promočené oblečení… A možná to byla jen paranoia vyvolaná zvukem policejní houkačky. Ale Helen byla vyděšená jako nikdy dříve. Její syn stál uprostřed schodiště a vyjeveně pozoroval dívku u dvěří.
"Mio, co tady děláš, co se stalo?"
A dívka, mezi promáčenými prameny vlasů, v oněch zablácených podkolenkách a rozpadajících se teniskách, s vytřeštěnýma očima a třesoucím se hlasem, vydechla:
"Já zabila svého otce!"

Helen zavrávorala. V uších jí náhle pískalo a obraz jako by se jí zpomalil před očima. Ona zabila svého otce. Je nebezpečná! Je to vražedkyně! Vybavila si všechny ty večery, kdy tuhle samou dívku vítala s otevřenou náručí. Kolikrát ji dokonce nechala spát v jedné místnosti s jejím vlastním synem. Vražedkyni! Co všechno se mohlo stát? Co mohla provést? Vždyť mohla Spikovi ublížit! Mohla ho zabít! Helen pohlédla na postavu u dveří, na její rozklepaná kolena, jektající zuby a uslzený pohled, a něco v jejím srdci nenávratně ztvrdlo. V tom se opět ozval Spikův rozespalý hlas:
"Co to plácáš, přece bys nezabila svého otce!" Mia neodpovídala. Do nastalého ticha se pomalu a jistě vzdaloval hluk policejních houkaček a jakmile úplně utichl, Helen dospěla k rozhodnutí.
"Ven!" Spike na matku upřel nevěřícný pohled.
"Cože?"
"VEN!" Helen popadla Miu za rameno a rozrazila dveře. Ta, jako by se proměnila v hadrovou panenku, se naprosto odevzdaně nechala vystrčit zpět do deště. Dveře za ní zaklaply. Helen Howardová stanula tváří v tvář svému synovi. Upíral na ni pohled, který se jí bolestně vryl do paměti, směs zděšení, opovržení a nenávisti.
"Cos to udělala, mami?" Ten třináctiletý chlapec před ní stál v celé své nížce, s vybledlým obrázkem superhrdiny na tričku, a tvářil se, jako by to byla ona, kdo právě někoho zavraždila.
"Spiku, je to vražedkyně!"
"NE, JE TO MOJE NEJLEPŠÍ KAMARÁDKA!"
"Je nebezpečná a já ti zakazuji se s ní stýkat!" Helen pukalo srdce s každou slzou, která Spikovi stekla po tváři.
"To nemyslíš vážně, mami…" šeptal. "Ty ses zbláznila!"
"Ta holka už NIKDY nepřekročí práh tohoto domu! Rozumíš???"
"Nerozumím a NESOUHLASÍM!"
Spike Howard popadl svou mikinu a vyběhl do tmy.
 

Studená podlaha

26. února 2018 v 1:19 |  My mess...
Chlad naleštěného kamene jsem cítila přes ponožky i papuče, bodal mě až do morku kostí. Ale neotočila jsem se, abych se dooblékla. Vítala jsem ten chlad. Pomáhal mi se soustředit. S čerstvě ubalenou cigaretou za uchem jsem se plížila spícím domem. S každým krokem jsem se bála, že budu odhalena, ale když se po hlasitém klapnutí otevíraných dveří nic nestalo, strach se začal pomalu vytrácet. Zůstalo jen podivné odhodlání hraničící s šílenstvím. Potřebovala jsem ven. Pryč. Nebyla jsem doma, takže se to nedá nazvat útěkem z domova. Bylo to horší, protože jsem byla na návštěvě.
Seběhla jsem po schodišti lehčeji než jsem předpokládala. V přízemí jsem se zastavila, abych se rozhodla co dál. Úniky tu byly dva: hlavní vchod a dveře do zahrady. Prošla jsem kuchyní a spižírnou, ale dveře do zahrady byly zamknuty a klíče nebyly nikde v dohlednu. Na hledání nebyl čas. Nebo možná byl, ale v tu chvíli jsem velmi spěchala. Jako bych se dusila mezi čtyřmi stěnami toho studeného domu.
Hlavní vchod byl zabezpečen žaluziemi zvenčí, tak jako u většiny těchto jižních obydlí. Zámek vydal ohyzdně hlasitý zvuk a já věděla, že tudy cesta nevede. Kudy tedy? Začínala jsem panikařit. Ven! Hned! Pohled mi padl na okno. Vylezla jsem na blízký stůl, opatrně posunout lampu a ozdobou mísu, aby se jim nic nestalo… Tak. Nejdříve záclony, pomalu a tiše. Pak otevřít, opatrně točit kličkou, aby neskřípala. Několikrát jsem se zaposlouchala do prázdného ticha. Co kdyby náhodou? Okno bylo otevřené a mrazivý vzduch se mi opřel do tváře. Ano!
Předzahrádka. Několik rostlin, ozdobná branka, smotaná hadice a opřené kolo. Mám přelézt branku a vydat se dál? Co by se stalo, kdybych odešla uprostřed noci, jen v tričku a pantoflích, někam do temnoty neznámého města? Co by se stalo, kdyby se dům probudil beze mě? Auto se prošinulo okolo plotu a nateklé oči řidiče mě přikovaly ke dláždění. Schoulila jsem se pod oknem a škrtla zápalkou.
Kouř. Tak nádherná podívaná. Choreografie nekonečných možností pohybu, piruet a plié. Plazí se okolo mých zápěstí jako pomyslné okovy špatného zvyku, hladí mě po tváři jako hřbet ruky konejšící mé neklidné myšlenky. A pak otevřu oči a všechno jsou to jen stužky kouře. Uspával mě, zatímco chlad mě probouzel. Vstala jsem a procházela se tam a zase zpátky v onom úzkém prostoru. Oválná trasa mých promrzlých chodidel mi dodávala určitou jistotu. Neexistující cestu, jíž se můžu držet. Nechtělo se mi zastavit. Chtěla jsem tam chodit tam a zase zpátky až do rána, nebo ještě déle.
V obývacím pokoji se ozvalo zaskřípání. Přitiskla jsem se k omítce vedle okna. Nohy se mi zamotaly do vlhké hadice, jako bych šlápla do hadího doupěte. Někdo uvnitř navštívil toaletu a odebral se zpět do ložnice. Vydechla jsem poslední stužky kouře. Naposledy jsem si představila, jak přelézám branku a mizím v úzkých uličkách, a pak jsem se vytáhla na parapet. Vyšla po kamenném schodišti a ulehla do cizí postele.

A dům se pomalu probouzel ve stejném počtu, v jakém usnul.

Návrat hosta do snu

25. února 2018 v 22:03 |  SM - Danger Ahead
Stála jsem na odbytě posekaném trávníku předzahrádky toho, mně tak dobře známého, domku a nebyla jsem schopná se pohnout. Upřeně jsem sledovala zatažené rolety okna v prvním poschodí. V pokoji bylo zhasnuto, nezaregistrovala jsem ani ten nejdrobnější pohyb. Pohlédla jsem na zápěstí - bylo půl třetí ráno a dům tvrdě spal. Připadalo mi to jako včera. Jako bych tu ulici byla vídala denně od té doby, co jsem se… řekněme vypařila. To já tak někdy dělám. Ale po cestě sem vypadalo všechno pořád stejně, každý detail ulice. I ten dům stál přesně tak, jak jsem jej naposledy opustila. A ta podobnost mě děsila. Něco nového totiž přijít muselo a pokud to nebylo nikde venku, musela se ta změna schovávat mezi těmito čtyřmi stěnami přede mnou. Při představě, že místo onoho pokoje najdu okázalou pracovnu, nebo cokoliv podobně ohyzdného, se mi svíralo hrdlo. Nohy mi pomalu přimrzaly k trávníku, musela jsem se rozhodnout. Mám se chopit okapu a vniknout dovnitř, mezi netušící spáče? Nebo se mám otočit a už se nikdy nevracet, zapomenout na tento dům i na jeho obyvatele? Mám? Nemám?
A i kdyby se tam vevnitř nic nezměnilo, co když jsem se příliš změnila já? Přijme mě ten nezměněný svět, jako by se nic nestalo? Roh ulice olízla přední světla neznámého vozu a donutila mě k akci. Skrčila jsem se u živého plotu pod oknem. A pak jsem se rozhodla. Zavěsila jsem se na okap a vyšplhala se k oknu. Bylo pootevřené. Ach bože, doopravdy bylo pootevřené! Téměř mě to dojalo. Pár zažitých manévrů a stanula jsem na koberci. Ve tmě jsem matně rozeznala siluety nábytku. Všechno bylo jako zamrzlé v čase, jako by to bylo jen pár dní… Ale možná přeháním, možná to tak dlouho nebylo. Teď mi to však přijde jako věky. Automaticky jsem se zula a svlékla se do spodního prádla. Bez jediného zaváhání.
Ano, byl tam. Ležel šikmo na posteli, z jedné nohy mu ještě visela teniska a na uších mu křivě seděla sluchátka. Pousmála jsem se. Ale nebyla jsem schopná si vedle něj lehnou, jako by se nechumelilo. Najednou jsem si připadala jako narušitel klidu. Schoulila jsem se do klubíčka na zemi a opřela se o rám postele. Hlavou se mi promítaly výjevy posledních dní a týdnů a… A co to všechno zničilo. Jedna jediná myšlenka, kterou jsem zkrátka nedokázala opustit. Pitomá Mio. Všechno co je jen trochu pozitivní na tvém životě si zničíš…
"Jsi to ty." Nebyla to otázka, ani podivení se. Bylo to naprosto sveřepé oznámení. Jako by věděl. "Co děláš do háje na té zemi, pojď sem."
A najednou bylo všechno jako dřív. Poslední dva měsíce jsme vymazali z kalendáře a leželi jsme tu… jako obvykle. Nastalo dlouhé ticho. A když už jsem si myslela, že určitě usnul, prohodil polohlasem:
"Dva měsíce a osmnáct dní..."
"Já vím." Další nekonečné ticho.
"Proč?"
"Někoho jsem potkala."
"Povídej."
"Usínám, povím ti to ráno." Spike se posadil a zadíval se na mě.
"No jistě, aby ses mohla před rozbřeskem zdejchnout na další dva měsíce." Tak přece jen, přece jen má trochu vyčítavý tón. Uvědomila jsem si, že jsem se spletla. Pokaždé, když jsem tady přespávala, jsem vstávala dřív, abych stihla zmizet beze stopy, než se probudí Helen. Spike se ve svém pokoji nikdy neprobudil vedle mě. To byl někdo jiný…
Spike se posadil a pohlédl na mě s ironickým úsměškem.
"Tys zapomněla, že? Zapomnělas jak to bývalo předtím." V jeho pohledu bylo znatelné jakési hořké překvapení, jeho tón však byl poťouchlý, jako by si ze mě jen utahoval. "Hádám, žes zapomněla i na spoustu dalších věcí…"
"Kdybych zapomněla, tak tu teď nejsem." Spike pokýval hlavou a lehl si zpátky vedle mě. Ticho. Ticho proříznuté jen pravidelným tikáním mých náramkových hodinek. Spike si přitáhl mé zápěstí k očím a pozorně si ten malý strojek prohlížel.
"Nový hodinky," prohlásil. "Že by Mia začala sledovat čas?" Neodpovídala jsem. "Takže jsou od něj." Dohánělo mě k šílenství, jak přesně mi rozuměl, přestože jsem mu ještě nic neřekla. Na rty se mu draly další otázky, ale já věděla, že bych je nesnesla. Ucpala jsem mu ústa polibkem. Ani nevím, jak jsme tak brzo usnuli.

Probudil mě sluneční svit lechtající má víčka. Spike seděl na stole a prohlížel si mě jako nějakou kuriozitu. Už byl oblečený a na zemi ležel nachystaný batoh.
"Brý ráno."
"Dobrý." Zamžourala jsem na hodinky, ale čísla se mi slévala v jeden rozmazaný flek. "Kolik času mám, než budu muset vypadnout?"
"Deset."
"Deset čeho?"
"Devět."
"SPIKU!" Hodila jsem po něm tričko. Vyhrabat se z postele se mi zdálo jako nadlidský úkol. Měla bych si zase zvyknout a to co nejdřív.
"Můžu tě někam hodit cestou do školy?"
"Hm, škola… Co se tam teď děje zajímavého?" Dokonce i oblékání mi šlo pomaleji než předtím. Hrůza.
"Billy se zcvokl."
"Do prdele, fakt?"
"Přehnal to s trávou a alkáčem. Prej se dostal do jiný dimenze, kde jsme všichni osminohý bytosti bez očí..."
"Kurva… Od koho kupuješ trávu teď?"
"Novej kluk. Ale není to ono, Billyho nic nenahradí."
Konečně jsem byla připravená a i docela probuzená.
"Tak jedeme!"
"Kam, do školy?"
"No jasně, proč ne?" Spike nadzvedl obočí a pokrčil rameny. Myslím, že byl zvědavý. Myslím, že doufal v nějaké dobrodružství, něco na co bychom mohli dlouho vzpomínat. Popadl svůj batoh a z otevřených dveří na mě mrkl.

"Jak je libo."
 


Ze skořápky ven

6. února 2018 v 22:06 |  My mess...
5/2/2018
Celý den v dusém pokoji se zataženými závěsy vás v jednu chvíli vyprovokuje k byť sebemenší spontánní akci. A neboť se čas nedá trávit jen zoufáním a brbláním si pod nos, zlomek vteřiny před setměním jsem se rozhodla konečně vstát z postele, vyčistit si zuby a najít něco, do čeho bych se mohla obléci. Když jsem spatřila onen textilní Mount Everest před umyvadlem, docela vážně jsem zauvažovala o tom, že se zase schovám pod peřinu a už nikdy nevylezu. Ale překonala jsem se a po chvíli prohrabování jsem objevila pár kusů oblečení, co by se snad i daly nosit. Můj úbor se skládal z poměrně nevábné kombinace ošoupaných kalhot pod moly rozežranými šaty, ponožek s motivy vánočních stromečků a dvou vzorovaných mikin. Nazula jsem si první pár bot, který jsem našla, přetáhla kapuce přes svoji mastnou hlavu, popadla tašku a vyrazila ze dveří. Na monumentálním mramorovém schodišti se každý můj krok rozléhal jako pochod početného pluku a jakmile jsem se ocitla na dvoře, uchvátilo mě agresivní ticho. Ne, už další ticho dneska nezvládnu! Ze spárů špinavé tašky jsem vyrvala sluchátka.
Zvláštní, jak se váš krok brzy přizpůsobí melodii. Když jsem vycházela zadní branou, ještě jsem se courala jako by to měly být mé vůbec poslední kroky; když jsem zapálila první cigaretu, už jsem hlavou kývala do živého rytmu písně; a když už jsem procházela asi stou neznámou uličkou, hlavu jsem měla hrdě vztyčenou a krok pevný a radostný. Sesunula jsem se na práh nenámého vchodu. Zacuchané prameny vlasů se mi otíraly o tvář, zatímco se jimi prodíraly tenké stužky kouře. Bylo bezvětří a na začátek února nezvykle teplo. Necelý metr od mých kolenou svištělo jedno auto za druhým, často jim z pootevřených okének burácely monotónní variace takzvané "moderní" hudby, nebo se z vozu ozýval rozohněný hovor.
Ale já nic z toho neslyšela. Hlavou se mi honily chytlavé melodie legendárních zpěváků, hudba natolik nemoderní, že ji považuji za kvalitní. A přestože se kolem míhali osamělí chodci, cyklisté či pejskaři, nevnímala jsem je a zpívala jsem si. Zpívala jsem tak nahlas, že se zvuk mého hlasu odrážel od béžových omítek okolních domů a zněl po celém městě, ne-li dál. A ať už se na mě kolemjdoucí dívali s překvapením, nadšením, či nechutí a výčitkami v očích, oplácela jsem jim širokým úsměvem. Okolo projel popelářský vůz. Muž v reflexní vestě seskočil ze stupínku a předvedl čilý taneček. Jeho partnerka, světová tanečnice Mme Poubelle pokynula neviditelnému publiku a předvedla majestátní výmyk na zvedacích madlech vozu.

A já pozoruji kudrlinky kouře stoupat ke hvězdám a najednou se cítím naprosto jednoduše šťastná. Je to tmou? Je to jen jeden z vedlejších účinků tabáku? Je to hudbou? Je to tím, že vypadám jako tulák? Je to tím, že se chovám jako nevychovaný hulvát? Je to zájmem okolojdoucích? Je to tím, že mi mrznou kotníky a konečky prstů? Netuším… Netuším a možná právě proto jsem tak šťastná.

Zas a znovu o útěku

4. února 2018 v 18:29 |  My mess...
3/2/2018
Kolikrát jsem již psala o útěku. Představa takové ruptury s mou každodenní realitou mě odedávna fascinovala jako málo co. Avšak nikdy jsem nebyla natolik kurážná, abych doopravdy utekla. Vzpomínám si ale na časté pseudoútěky. Jednou za čas zkrátka potřebuji zapomenout, byť jen pár hodin, na všechno co se v tu chvíli v mém životě děje. Myslím, že můj první pseudoútěk se datuje zpět do dob, kdy jsem frekventovala základní školu.
Chystali jsme se na zájezd do Francie. V den odjezdu jsem se z neznámého důvodu rozhodla si o několik hodin přivstat, sebrat všechna svá zavazadla, sáček plný housek a balíček plátkového sýra, nasednout na tramvaj a "utéct" do školy. Nechala jsem na svém psacím stole stručný dopis adresovaný mým rodičům, s prosbou, aby se nestrachovali, že jsem si jen "chtěla zkusit, jaké to je utéct z domova" a že jsem v pořádku. Vzpomínám si, jak jsem se lekla, když za mnou hlasitě zapadly vchodové dveře, jak byla tramvaj prázdná a jak jsem se cítila dobrodružně, když jsem si před zavřenými dveřmi školy vyčistila zuby za pomoci prstu, pasty a lahve s vodou. Zklamání přišlo v podobně telefonátu od ospalého, zmateného a tak nějak i rozzlobeného otce, který se mě opakovaně a velmi důrazně tázal, kam se poděly naše housky. Můj dopis na stole našel až během tohoto hovoru a shrnul jej slovy "naprostá blbost", načež ještě v pyžamu nasedl do auta a přijel pro mě.
Dalším mým pomyslným útočištěm před realitou byl rozsáhlý les okolo našeho rodinného "letohrádku". Každý den, jsem tam vstala, spěšně udělala co bylo třeba, popadla luk a toulec a vydala se do lesa. Tam jsem byla schopná trávit hodiny a hodiny. Každý den, jsem došla o něco dál, objevila něco nového, jedla lesní plody, lezla na posedy, střílela na ten či onen strom. V tu chvíli to pro mě nebyl pouhý les, byl to můj vlastní fantazijí svět. V jednu chvíli jsem pomáhala šestileté následnici trůnu magické země Ennolia uprchnout před nájezdy černokněžníků, jež ono království pustošili dlouhá staletí. Na cestě jsme poznali zvláštního lesního mužíka, z něhož měli obyvatelé okolních vesnic posvátnou hrůzu, a který ve skutečnosti byl velmi kladná postava, chránil nás a pomohl nám přežít v divočině. Jindy jsem zase byla mladá zbojnice připravená přepadnout kruté královy muže v jejich ďábelských strojích, které narušovaly klid a rovnováhu lesa (ve skutečnosti se jednalo o kolonu kombajnů mířící na pole). Tyto toulky byly mojí zdaleka nejoblíbenější prázdninovou činností. A pak se občas stávalo, že valící se proud mojí fantazie hbitě přeťal vyzváněcí tón a hlas toho či onoho rodinného příslušníka, mínícího, že už jsem venku dost dlouho a že bych se měla co nejdříve vrátit. Z předchozího vodopádu nápadů se rázem stala úzká bystřina a můj zápal pro hru se vytratil po zbytek odpoledne.
Od té doby, co nebydlím se svými rodiči, toulky se staly daleko jednoduššími. Zbožňuji své nové prostředí čím dál více, ale má touha po bezstarostné volnosti mě nikdy neopustila. Zvláště pak v období jako je tohle. Moje vlastní pasivita a otrávenost mě už doháněla k šílenství a tak jsem se rozhodla pro útěk. Měl však být daleko velkolepější než všechno to, co jsem zažila doteď. Hodlala jsem se osvobodit na celý víkend. Byla jsem tak motivovaná, jako již týdny ne. Naplánovala jsem si trasu z jednoho neznámého městěčka do jiného, vytiskla mapy, jízdní řády, stvořila cestovní lékárničku, sbalila jídlo a pití do zásoby, spacák, karimatka, izolační igelit, zápisník, knížky… Schovala jsem si několik bankovek na různá místa, abych v případě, že bych byla okradena, měla nějaké peníze do zásoby. Převlékla jsem se do chlapeckého oblečení (protože považuji osamělé cestování za daleko bezpečnější pro chlapce než pro dívky), jeden nůž připevnila na opasek a druhý ke kotníku. Byla jsem připravená!
Autobus jel na minutu přesně. Usnula jsem prapodivně zkroucená na dvojsedadle. Když jsme dorazili, uvědomila jsem si, že ono městečko je ve skutečnosti poměrně výstižná definice slova "díra". Kromě nádherného gotického mostu, táhnoucího se od katedrály přes řeku asi kilometr do polí, v něm prakticky nic zajímavého nebylo. Po krátké procházce zapadlými uličkami jsem objevila menší parčík, kde jsem se rozhodla pro krátkou pauzu. Autobus zpátky jel už za půl druhé hodiny, ale to mě nezajímalo. Mě přece čekala nádherná noční cesta do vedlejšího města. Představovala jsem si to tak živě: půjdu po kolejích, vítr ve vlasech, hvězdy nade mnou, okolo remízků a podél kopců. Daleko od lidí, daleko od povinností, otravných upomínek…
A vtom se opět ozval ten malý démon v mojí kapse. Já hloupá jsem opět udělala tu chybu, že jsem svůj mobilní telefon vzala s sebou. A už se to na mě hrnulo zase: rodinné problémy, hrůzy, katastrofy, obligace a výčitky. Zrovna když jsem se po dlouhé době začala cítit aspoň trochu osvobozená, moje nálada klesla zpět na bod mrazu. Mezitím mi bylo několikrát zdůrazněno, že večer mě bude čekat neskutečně důležitý rozhovor přes Skype a že si nemůžu dovolit nijak se opozdit.
A tak skončilo mé velké dobrodružství. V jediném otevřeném baru ve městě se na mě seschlá žena za pultem podezřívavě dívala, jako by v životě neslyšela slovní spojení "horká čokoláda", zatímco z hlubin lokálu skupina postarších mužů snědé pleti rozjařeně povzbuzovala žokeje na televizní obrazovce. V hrnku přede mnou líně vířila tekutina neurčité barvy, sem tam se na hladinu vyhouply hrudky nerozpuštěné černé čokolády. Gumový pás mě nepříjemně řezal do hrudníku a tak jsem jej s notnými obtížemi sundala. Když jsem jej vytahovala výstřihem, všimla jsem si pohoršených pohledů dvou žen u baru a pobaveného výrazu mladšího vozíčkáře u vedlejšího stolu. Když jsem se odebrala na autobusovou zastávku, pustil se do mne silný vítr. Skryla jsem se za jakousi zmenšeninou domku u zastávky. Nedopalek cigarety se mi klepal mezi prsty a popel se trhavě snášel na moje kalhoty. Jakýsi bezzubý stařec o pár metrů dále pokřikoval cosi o "zapálení ohňů". Popošel o pár kroků k zastávce a změřil si mě zvědavým pohledem.
"Není ti tu zima?"
"Je." Stařec vycenil své bezbarvé dásně.
"Tak pojď se mnou, posedíme, dáme si pivo..."
"No určitě."
"Trošku se pomilujeme, co?"
"Nemyslím si." Vydal ze sebe skřípavé uchechtnutí.
"Tak ne, tak pěkný odpoledne přeju!"
"Vám taky."
V autobuse zpátky jsem usnula v ještě nepohodlnější poloze než předtím.
Večer jsem se otupěle sesunula za počítač. Minuty plynou, hodiny. Malý démon na stole se rozsvítí - jedna příchozí zpráva.

Veledůležitý hovor přes Skype se nekoná.

Klep Klep

15. ledna 2018 v 3:36 |  My mess...
KLEP KLEP
"Ticho v soudní síni! Tímto zahajuji proces soudního řízení-"

Ale jak tak vidím váš zmatený výraz, něco mi říká, že vůbec netušíte, jak jste se sem dostali a co tu vůbec děláte. Dovolte mi tedy situaci osvětlit: nacházíme se u soudu. Na toto řízení všichni čekali dlouhá léta, všichni do jednoho nenápadně a záludně utlačováni jedním jediným tvorem. Dámy a Pánové, všichni kdo teď a tady čtete tyto řídky, ať ž chtě či omylem, právě jste se stali porotou. Všichni do jednoho budete tiše posuzovat zločiny odsouzeného, jeho důvody a jeho celkovou situaci. A jelikož náš soudce je slepý a hluchý, bude jen a jen na vás vynést rozsudek.

Vážená poroto, tímto zahajuji soudní řízení proti Člověku.

"Vyneste obvinění!" vyjekl soudce do prázdna.
"Ctihodnosti," zvedla se z křesílka šlachovitá ženština v kostýmku. Reprezentuje zde u našeho soudu skupinu žalobců a žalobkyní, krčící se na lavici za ní. "Ctihodnosti, tento… Člověk má na rukou tolik nevinné krve, že by stačila na tři roky každodenních koupelí Alžběty Báthoryové. Seznam obvinění, jenž mi mé klientky poskytly, by se dal vydat knižně minimálně ve třech spisech. Bylo mi však řečeno, abych se zaměřila na některé konkrétní případy."
"Posloucháme, slečno Reesonová," vyštěkl soudce a zašermoval kladívkem.
"Ctihodnosti, dovolila bych si předvolat jednu po druhé několik obětí zdepřítomného," Slečma Reesonová se dramaticky odmlčela, přičemž jednu svou šlachovitou dlaň sevřela do pěstičky. "Například nejmladší dceru rodiny Moodových, jež jest přímo ovlivněna obžalovaným."
Holčičce, která stanula před soudcovskou stolicí, na hlavě trůnily dva cůpky a ve tváři široký úsměv. Přestože jí chyběly dva přední zuby, naprosto zřetelně přednesla své jméno. Malá Good. Celým jménem Good Mood.
"Je to pravda, slečno Moodová, že jen za poslední týden, jste minimálně třikrát utekla z domova?" Holčička rozpustile kývala jednou nohou podél druhé, načež s šibalským zazubením živě přikývla.
"Povíte nám proč?" pozvedla slečna Reesonová tenké obloučky svého obočí.
"Kvůli němu," zašvitořila malá a oči se jí smály, když pohlédla na obžalovaného.
"Ponoukal vás k útěku z domova?"
"Vždycky pro to něco udělal… Jednou mi přistavil k oknu žebřík!"
"Přestože věděl, že je to pro vás nebezpečné? Přestože věděl, že byste měla zůstávat doma?" Dívenka pokrčila rameny.
"Námitka!" To se zvedl čilý pan Haart ze svého místa vedle obžalovaného. "To, že dítě utíká z domova není přece nijak vinou mého klienta. Můžeme mluvit o chybě výchovy, to ano, ale o zločinu?"
"Je naprosto jasné, že obžalovaný byl seznámen s riziky, jimž byla tato nezletilá vystavena, přesto jí opakovaně pomáhal k úprku." Slečna Reesonová se na pana Haarta zamračila. "Děkujeme, slečno Moodová. Dovoluji si nyní upozornit na nevyřešený případ mladé Inno Sence, jež byla unesena na začátku tohoto měsíce. Zmizela beze stopy a její matka se již smiřuje s tím, že se jí nikdy nevrátí. Zajímavé však je, že toto záhadné zmizení je podezřele spjato s osobou zde přítoného Člověka. Byl mnohokrát v noc únosu spatřen jak si s Inno Sencí zahrává-" jenže její slova byla hrubě přerušena.
"Vysvětlí mi někdo, proč se tu bavíme pořád dokola o neukázněných dětech, co utíkají nepozorným rodičům? Matka si měla mladou Inno Sence uhlídat. Pokud hodláte nadále takto mrhat časem mě a mého klienta…"

KLEP KLEP

Energický pak Haart se zdráhavě usadil zpět na lavici. Slečna Reesonová bojovně vystrčila bradu a mírně našpulila své rudé rty. Počkala si, až ji soudce vyzve, aby pokračovala, načež s hlubokým nádechem vytáhla z tlustého spisu před sebou několik fotografií.
"Ctihodnosti, na této první fotografii vidíte devětadevadesát extrémně vzácných krystalků Hawaiského Opálu Ei-ne-le, řečených HOpE. Majitelka těchto klenotů zjistila, že po každé návštěvě Člověka bylo vždy několik krystalků odcizeno z jejího osobního trezoru."
"Námitka!" ozvalo se opět. "Slečno Reesová, smím se otázat, kolik jeden takový krystalek měří v průměru?" Žalobkyně nedůvěřivě stáhla obličej. Následně se upřeně zadívala na fotografii.
"Zhruba 1,2 milimetrů v průměru."
"Ctihodnosti, odvažuji si podotknout, že moderně stavěné trezory (obzvláště pak ty, firmy Closed&Secured) mají často na dně spáry vedoucí do zamykacího mechanismu. Tyto spáry mají bohužel často až dva mlilimetry v průměru. Od jaké firmy byl trezor oběti?"
"Closed&Secured," zasyčela nasupeně slečna Reesonová.
"No prosím. Navrhuji, aby se vážená paní majitelka podívala do mechanismu po svých drahocených krystalcích HOpE a příště, aby svěřila své cennosti do útrob kvalitnějších schránek." Obhájce se spokojeně rozhlédl po místnosti. Soudce vytáhl obočí směšně vysoko a vyvalil své kalné oči.
"Ctihodnosti," nenechala se vyvést z míry žalobkyně. "Na druhé fotografii můžete vidět skupinu utýraných zvířat nalezených v lesíku přímo za domem obžalovaného. Varuji porotu, jedná se o velmi grafické snímky, které nejsou určené slabším povahám." Měla pravdu. Na obrázku bylo rozeznat mnoho drobných tělíček stažených z kůže, přepůlených či jinak umučených k smrti. "Jedná se o necelý tucet veverek čeledi Ideels. Hned o několik týdnů později byla ve stejném lesíku nalezena podobná podívaná s kunami Dreems, a o tři měsíce později dokonce několik užovek Worrds, podivně překrouceným na několika větvích, několik z nich bylo dokonce zpřelámaných." Podala soudci další dvě fotografie, ten jimi chvíli mával ve vzduchu načež je podal dál.
"Stále nevidím žádné důkazy usvědčující mého klienta," protáhl pan Haart. "Několik mrtvých zvířat nic nedokazuje. Příroda je krutá, možná se pozabíjeli sami, možná je to dílo nějaké šelmy, nebo znuděného caparta… Rozhodně je to všk pod úroveň muže Člověkova formátu, to vám můžu zaručit."
"Předvolávám svědka!" vyjekla slečna Reesonová poněkud hystericky.
Slečna Faithová se ustrašeně rozhlížela. Napadala na jednu nohu a její jemný obličej hyzdila ohavná modřina na líci. Téměř, jako by na čele měla vytetována slova "domácí násilí". Ze zmateného klubka vět a frází, jež vypustila s roztřesených rtů se dalo vyvodit, že ji Člověk pravidelně bije, napadá a jinak zneužívá. Jenže Slečna Faithová Člověka neustále omlouvala. Po každém obvinění přidávala kvanta dobrých věcí, jež pro ni Člověk dělá, jak to má v životě těžké a jak je pochopitelné proč to dělá.
Pan Haart si takticky počkal až onu oběť silného Stockholmova syndromu odvědou z místnosti, načež prohlásil: "Ta žena je jistě ve stresu, co vím, má velmi náročné povolání. Rád bych také poznamenal, že slečna Faith, přestože již několik let bydlí s mým klientem, má mnohé poměry s cizími osobami. Její zranění se dají vysvětlit několika incidenty v domácnosti o nichž ví i sousedé páru. Navíc podle jejích vlastních slov je se soužitím a vztahem nadmíru spokojená a oplývající vděkem."
"Ctihodnosti, přece nevěříte-"

KLEP KLEP

Slečna Reesonová sevřela nervózně rty, polkla a pokračovala klidnějším tónem.
"Velmi dobrý přítel slečny Faith, pan Goodwill, je velmi často veřejně napadán obžalovaným. Jak slovně tak fyzicky, je to zaznamenáno v mnoha policejních spisech, neboť pan Goodwill (na rozdíl od slečny Faith) si takového incidenty nenechává pro sebe. Také vzdálená příbuzná slečny Faith, madam Difference byla několikrát veřejně napadena, ani jeden z nich však dnes nemohli přijít svědčit. Zato jeden ze sousedů obžalovaného přišel."
Pan Al Cohl vypadal, jako by několik dní nespal. Zarostlá brada, mastné skvrny na košili, zarudlé oči a nos… Zabručel svoje jméno nčež se pustil do vysvětlování.
"Ten Člověk se do něčeho namočil, víte paninko, jenže pak se mu to pěkně hodí svýst na starýho Cohla. No a jasně, že mu všichni věří… Koukněte se na něj a koukněte na mě… Jenže já na rozdíl od tohohle Člověka nemlátím holky a nemorduju veverky! Já si to jen odnesu… Pokaždý za to můžu já! Jako by ten Člověk byl učinenej andílek!"
"Ale to je jen prosté tvrzení od ubohého alkoholika!" rozohnil se obhájce. "Jak může soud vůbec-"

KLEP KLEP

Svědek odešel. Místnost se ztišila. Slečna Reesonová povstala, stejně jako pan Haart. Soudce se napřímil…

A otočil se na porotu.

Otočil se na vás, čtenáři. Jak bylo řečeno již od začátku, to vy budete rozhodovat. Je Člověk vinen těmito zločiny proti lidskosti? Nebo je nevinný? Je Člověk nebezpečný podlý tvor, nebo se jedná jen o pochybení?


A není chybovat lidské?

Když se hlava točí...

13. ledna 2018 v 1:41 |  My mess...
Když se vám hlava točí jako kolotoč... Jste upřímnější?
Kolikrát jsem si tuto otázku pokládala. Já sama upřímná bývám a tak nějak automaticky čekám od ostatních to samé. Avšak, co když tomu tak není? Co když existují osoby, jimž alkohol nijak nezamlžuje praktické a strategické myšlení, osoby, jež jsou schopny si ve své ovíněné mysli stvořit dokonalý plán... Jsou tyto osoby skutečné? Nebo jsou jen mýtus? Co když tyto osoby mají zaječí úmysly?

S určitou hladinou alkoholu v krvi se hned cítím o něco sebevědoměji. Ne, že by mi sebevědomí chybělo, ale jsem schopna říkat to, co mi normálně přijde nepřípustné. A ani se za to nestydím. Dokonce se ani nebojím reakce okolí...

Kuráž. Alkohol dodává svým způsobem kuráž. V určité míře i egoismus... Extrémní sebevědomí kalí mou mysl. Jak to zvládám, že píší více méně srozumitelně? Sama nevím.

Sociální sítě. Píši lidem, jimž bych sama nepsala. Je to kuráž, či absurdní nevědomý výsměch? Nemám v úmyslu nic zlého... Ano, píšu to sem, ale kdo to bude doopravdy vědět? Nikdo, maximálně jedna osoba.

Závislosti se dožadují pozornosti. Kouř a oheň v hrdle. Křik, hudba... Lidé, na jejichž přítomnost jsem si chorobně navykla. Již se jich nezbavím. Stále pulsující v mém mozku. Kouř a oheň v hrdle... Zbavím se jich vůbec někdy?

A vše, co si jasně vybavuji jsou opojné vzpomínky na večery prohřáté sluncem. Na Mojita a Jägerbomby, na školní plesy a kopy svítících náramků. Lístek, jenž stále nosím v peněžence. Na procházky se psem, na květiny ve vlasech, na naleštěné kabriolety a opuštěné kašny. Na jižanské zvyky a historky... A na divoké představy návratu. Nic víc, nic míň. Vše je tak jak má být...

Špatně

Panoptikum

21. prosince 2017 v 0:11 |  My mess...
Sedím na kraji svého okna, nohy mi visí do prázdna, a pozoruji hloubku ulice pode mnou. V hlavě se mi opakovaně honí myšlenky. Bilancuji vjemy posledních několika dní. Před očima se mi honí důvěrně známé obličeje, všichni ti, co na mě poslední dobou nějak působí, nějak mě ovlivňují, zanechávají dojem... Jména co se do mě vepsala:
Ginger a jeho naděje. Naivní a dojemné, dnes dokonce i nadosah.
Červená. Uvažuji, jestli jen improvizuje, nebo je tohle všechno součástí nějakého jejího geniálního plánu.
Pýthie je stranou, momentálně o ničem nerozhoduje.
Ange. Kdo ví, jakou roli ještě sehraje, vždyť z nich všech ví nejvíce, ví téměř všechno...
Bratranec? Bratranec toho ví kupodivu také dost, ale je od toho všeho daleko. Jeho role je pouze pozorovatelská, přestože se snaží pomoct.
Spider. Ztracen ve svých vlastních pavučinách. Doufal, že zapomene, ale opak je pravdou. Přesto však se vzdaluje, nechává se unášet větrem někam pryč z mých spárů.
Pamatuje si Sonny ještě? Nebo už vzdáleně zná jen mé jméno?
Vojáček, jen hračka, co si myslí, že má vše pod kontrolou. Přesto však nic neovlivní.
A co Scott řekne, až si za pár dní rozbalí dárek od nikoho?
A konečně... Člověk. Mám jej v hrsti nebo má on v hrsti mě? Člověk je nejspíš největší paradox mého života.

Moje prsty u nohou již znecitlivěly v chladném večerním vánku. Kdybych sklouzla z parapetu, jistě bych se dole rozbila na kusy jako porcelánová soška, jak jsem zkřehlá. Nebe je zamračené, hvězdy nejsou vidět. Neznám směr, ale to nevadí. Dnes bych asi nebyla schopná odletět. Jsem příliš plná přítomnosti. Mé myšlenky se limitují na hádanky, náznaky. Abstraktní nic neříkající obrazce. Jen ten, kdo má správný klíč, je schopen se tím vším prodrat. Možná si dokonce utvořit teorii, vyvodit závěry, uhodnout... Ale kdo ví, jestli si onen kouzelný klíč jen nevymýšlím. Třeba je jen výplodem mé pofidérní fantazie.

Poslouchám Pink Floyd. Tak to dělám vždycky. Přejmu oblíbenou hudbu té či oné osoby, abych se jí cítila blíž. Velmi dobře si pamatuji na Gorillaz mánii po mé poslední cestě na jih. Za sluncem a za Sonnym. Od té doby jsem se nevrátila. Také má Nine Inch Nails obsese byla velmi úzce propojená se Spiderovými stříbrnými nitkami a vlákny. Ale kdo ví, co ta či ona hudba dokáže změnit.
Kdo ví, co budu poslouchat zítra...

Šedé období (2)

20. prosince 2017 v 11:55 |  My mess...
Zápis ze dne 31/5/17 začíná slovy:
"They say that we're at war
That this is a big battle"

Motiv války mě poslední dobou čím dál tím víc pronásleduje. Dnes v literatuře se rozezněla městská siréna. Nebyla to zkouška sirén, protože je 31. Navíc siréna byla vždy po pár minutách na chvíli přerušena, načež se rozezněla znovu. Stihli jsme čtyři celé sekvence sirén, než se učitel rozhodl zavřít okno. Co by se stalo, kdyby ta siréna opravdu varovala před něčím… něčím nečekaným a drastickým? Zpočátku by to všichni ignorovali, jako náš učitel. Zavírali by okna. Říkali by: "Jen se o pár dní spletli se sirénami..." Jak už je to v lidské povaze, nevěřili by, dokud by to neviděli na vlastní oči. Co kdyby to byl nálet? Viděli bychom, jak se řítí část budovy. Vyběhli bychom ze třídy spolu se spoustou dalších žáků. Jak nám velí školní řád, rozmístili bychom se podle tříd okolo budovy. Ale tam by na nás padalo zdivo! To by jim všechna ta jejich krizová opatření byla úplně k ničemu…
Domov a rodina je sice krásná věc, ale tak omezující. Když jsme byly v Barceloně, poslední den jsme se vracely domů v sedm hodin ráno. Byly jsme naprosto vyčerpané. Zdálo se mi, že mám nohy z olova a přesto jsem se posouvala kupředu. Když jsem spatřila svou tvář v odraze vákladní skříně, měla jsem pocit, že zírám na gumovou masku, neživý předmět, který se mnou nemá nic společného. Každý krok mě bolel, každý pohyb, by každá myšlenka… A přesto jsem se cítila nevyslovitelně šťastná. Nebylo to tím, že jsem zažila nádherné věci, ani tím, že jsem se těšila na svou postel. Cítila jsem se šťastná, protože jsem byla volná. Mohla jsem si dovolit tu únavu, mohla jsem si dovolit se vrátit ráno, byla jsem daleko od lidí, co by se o mě báli. Nemusela jsem se snažit je neranit...
Někdy mám nevysvětlitelnou chuť popadnout pár nejdůležitějších drobností a utéct. Uprchnout pryč od všeho co znám, od všeho co zná mě. Jen já sama. Divoká, nezkrotná, nedůvěřivá. Jako zvíře. Obávaná. Se zcuchanými vlasy v tmavé kapuci, těžkými botami, batohem a stínem ve tváři. Můj nůž by byl můj nejlepší přítel. Bestie by se jmenoval… Ale nemohu. Láska k lidem mě drží svázanou. Dokud existuje někdo, koho mám ráda, nemohu uprchnout, aniž bych ranila. A to já nechci. A proto jsem v pasti.
Láska a svoboda jsou protiklady a já nevím, který si vybrat.


Moc dobře si vybavuji všechny plány útěku, které jsem za posledních pár let vypracovala. Bůhví kolik z nich by bylo uskutečnitelných nebo bezpečných. Kdo ví, třeba bych po cestě musela bojovat o život. Jako v té válce… Třeba bych dokonce i padla. Byl by to únik z této pasti? Z klece citů? To nejspíš nezjistím dokud jsem živa. Jen nevím, jestli je to dobře nebo špatně...

Sonáta srdce aneb Expozice, Provedení, Reexpozice

20. prosince 2017 v 2:25 |  Téma týdne
Here we go again... Zase jsme tam kde jsme byli už tolikrát předtím. Tolikrát? Jedna, dva, tři, čtyři... Asi pětkrát předtím? Na tohle potřebuji svůj sešit!

20.6.2016 datum si pamatuji přesně, průběh večera již o něco matněji. Nejvíce si však pamatuji ten kontrast mezi tím večerem a následujícím dnem. Protože 21. byl den klavíru, jemuž tehdy moje srdce mělo patřit. Ach jak jsem o tom ten den pochybovala! 20. 6. 2016 poprvé v životě monotónní klavírní melodie mého srdce přešla v několik nečekaných akordů proložených ostrým staccatem. A následující den mi ta obvyklá monotónnost už nestačila. Tehdy jsem napsala svou první báseň. Později jsem ji mnohokrát upravovala, aby nebyla tak osobní a konkrétní... Její původní verzi jsem nikdy nikomu neukázala.

Pak přišlo léto a s ním další nečekané hudební kreace. A to rovnou dvě přímo za sebou. Nejdřív jakési psychadelické sólo na kytaru a hned na to silná basová linka. Klávesy v pozadí už téměř nebyly slyšet. A pak umlkly úplně. Napsala jsem svou čtvrtou báseň, obecnější než tu první. Plnou náznaků. Původní verzi své první básně jsem roztrhala.

A pak nastalo na dlouhou dobu ticho. Mé melodie se vytratily, zatímco melodie všech okolo mě nabíraly nečekané zvraty, dramatická crescenda a umělecké kadence. Zanevřela jsem na monotónní melodie, zalíbilo se mi ticho proložené originálními riffy. Jenže kde je vzít? Začala jsem tyto neexistující riffy sepisovat a vznikla skladba o Spikovi a Mie, SM jsem jí říkala. Přestože se zdaleka neblížila mistrovskému dílu, ani se nedala považovat za kvalitní hudbu, v jejích nepředvídatelných taktech jsem nalezla to, co jsem hledala. Myslím, že by se to dalo nazvat rozptýlením.

27.3.2017 další významné datum v hudební historii mého srdce. Jak mi ty tóny linoucí se z mého počítače připomínaly SM! Možná proto mě tak zlákaly. Nadchly mě a naplnily nadějí, ale příští ráno vymizely do neznáma. Tak zklamaná jsem snad nikdy nebyla. A další báseň byly na světě. Patnáctá. Zakončuje v mém sešitě onen tři stránky dlouhý zípis ze dnů 27. a 28. března. Moje zklamání se pomalu měnilo v nenávist. "Debaty... Debaty mi dělají zle..."

Vtom se odkudsi vynořila tichá melodie. Trubka. Nikdy by mě nenapadlo, že se z té sladké písně budu pokoušet uprchnout tak dlouhou dobu. Přitom ze začátku byla tak opojná. Jenže mé ouško zaujalo tu slunné sólo na bicí, tam zase záblesk kytarového nářezu... A milá trubka mě omrzela. Jen ne a ne přestat hrát. Dny, týdny a měsíce... hraje pořád. Dnes již jen občas, tiššeji a chaotičtěji. Plačtivěji.

A najednou jsem se ocitla zase na začátku. Reexpozice první věty. Pár nečekaných akordů linoucích se z počítače, basová linka, staccato... Riffy... Je to tu zase. Všechno tak jak už to znám. A já? Já se ztrácím. Ztrácím se mezi nenávistí a hudbou, mezi melodií SM a texty mých básní... Mezi Ivy, Alicí a Miou... Ztrácím se sama v sobě, protože netuším jestli tato sonáta má nějaké pokračování, nebo jestli za moment dirigent naposledy mávne taktovkou a bude konec.

Kam dál